Tvořím i ve chvílích, kdy vypadám, že odpočívám.

Stanislav Fiala je výraznou osobností české architektury, umělec, přátelský a skromný člověk, který u spolupráce oceňuje hlavně důvěru a jak sám říká, rád se obklopuje dobrými lidmi. Své řemeslo dělá poctivě a má velký smysl pro detail. Záleží mu na historii daného místa, rád kombinuje různé materiály a rád používá přírodní materiály ve své ryzí, původní podobě. Tvoří spíše instinktivně a introvertně, bez zbytečných slov, které by mohly odvést tolik důležitou pozornost. Stanislav Fiala navrhuje také v zahraničí, kde nemá problém zapadnout do místního koloritu a improvizovat, aby stavba dokonale odrážela vše podstatné. Preferuje samotné navrhování domů a nenechává se přitom rozptylovat jinými architektonickými disciplínami. Také se nepouští do projektů, za něž by nemohl plně ručit. Stanislav Fiala je talentovaný architekt a především výjimečný člověk, z jehož staveb vyzařuje radost a cit.

Jak vzpomínáte na své mládí a studium architektury na ČVUT v Praze?

Na mládí člověk vzpomíná většinou pozitivně. Doba získávání alespoň nějakého malého rozhledu, hltání nových zkušeností, spousta radosti. Měl jsem prostě štěstí na spoustu dobrých konstelací. Naše gymnasijní třída byla partou kamarádů, dodnes se schází vždy s velkou radostí a je kolem toho spousta humoru. Také náš ročník na Fakultě architektury byl plný skvělých lidí, na které narážím všude, kam se pohnu. Se vzpomínkou na mládí se nelze ubránit vzpomínání na předobré rodiče, kteří se vždy nenápadně snažili udělat mi všechny podmínky k tomu, abych nastartoval dobrý život.

Se svým kamarádem Petrem Němcem jste založili studio Fiala+Němec, které funguje už přes 13 let. Spolu s dalším partnerem Petrem Šimonem, který zajišťuje samotné stavby projektů, tvoříte tzv. ideální trojúhelník, což mi utkvělo v paměti z jednoho vašeho rozhovoru. Je pro vás důležité dobře znát lidi, se kterými spolupracujete? Jde také o důvěru?

Náš celý život je založen na dobrých vztazích s dobrými lidmi. Jakmile potkáte dobré lidi, snažíte se s nimi zůstat co nejdéle, dokud to jde, a něco spolu podnikat, ať už je to zábava, nebo práce. Důvěra je pak už jen přirozeným partnerem takového společenství. Když se vytratí důvěra, vytratí se vše. Mně opět nezbývá, než děkovat osudu, že důvěra mezi mnou a Petrem nezmizela a kolem našeho společného posouvání věcí kupředu se mezitím vytvořila dost pestrá skupinka šikovných skvělých lidi, se kterými jdeme do dalších a dalších pokusů něco vytvořit.

Dá se říct, že díky tomuto poutu můžete být plně přítomen na stavbě, dále tvořit a vyvíjet stavbu i v rámci procesu a promyslet detaily? Protože klasicky nemá často architekt možnost dále ovlivnit, jak se projekt během realizace vyvine.

Odpověď zní: „Ano“. Pravdou ale je, že tato situace vzniká tak, že se lidé vzájemně poznávají a odhadují, v čem je síla toho druhého. Petr jistě dobře vypozoroval, že moje zaujetí pro proces realizace a detail je základem toho, co pak tvoří finální výsledek, a já jsem zase rozpoznal, že jeho genialita „vidět za několik rohů“, spojena se smyslem pro fair play a vzájemnou ohleduplnost, je základem všeho, co má dávat jednou svůj smysl. Tímto procesem vznikne něco, co pak můžete po letech pojmenovávat všelijakými jmény a charakteristikami. Pravdou také je, že vždy, když jsem s někým realizoval, musel jsem cítit, že mám jeho podporu a důvěru. Když jsem pocítil silnou pochybnost, tak jsem se do zakázky ani neměl chuť pustit, byť byla sebelákavější.

Za své stavby jste získal nespočet ocenění, pro mnohé architekty jste vzorem. Jak vnímáte novou generaci architektů a celkově směr, jakým se současná architektura ubírá?

Myslím, že trochu přeháníte, ale mrška ego se hřeje. Novou generaci architektů vnímám velmi pozitivně. Cítím, že tu máme velké množství velkých talentů a jedině čas a oni sami se svou odpovědností opět ukáží, které kusy jejich tvorby se zapíší do povědomí lidí nejvíce. Často mám dojem, že se nacházíme v období, kdy se z umění trochu vytratil zájem o krásu a harmonii a přesycenost naší konzumní civilizace vede k větší adoraci jakési obyčejnosti a skromnosti, která je dávána na odiv. Nevím, jestli to má být odpustek za ten každodenní konzum, kterým všichni žijeme, ale v architektuře můžete zahlédnout projevy jisté vysušenosti, u které si pak nejsme jisti, jestli je způsobena zásahem Boha šetření, nebo Boha norem a zákazů, anebo má být právě tím vzkazem kárajícím společnost za její zhýralé počínání. My na to nejsme vybaveni, abychom věděli, jak to jednou historie zhodnotí a jaká díla se zachovají a jaká zbourají pro nedostatek morální hodnoty a užitečnosti.

Nelákalo by vás své zkušenosti dál předávat jako kantor, popř. publikovat?

Můj styl práce je založen na plném soustředění se na tvorbu. Tvořím i ve chvílích, kdy vypadám, že odpočívám. Jde to taky proto, že kolem práce nenadělám moc debat, tvořím dost instinktivně a introvertně, v jisté nedůvěře v nebezpečný labyrint moře slov, která velmi často odsouvají cíl do nedohledna. To ale nejde dohromady s publikační činností a s učením. Já to mám tak, že můžu buď tvořit, nebo učit a psát. Ale člověk mívá různá období a nikdy neví, kam ho osud zavane. Taky věřím tomu, že existují i jiné způsoby pedagogické činnosti mimo hlavní univerzitní půdu. Třeba ten, že předáváte v zápalu boje své principy mladým kolegům, které máte kolem sebe. V podstatě každý, kdo chce, má šanci si vás najít.

Pojďme se podívat na vaše realizace v Česku. Z těch nejznámějších jmenujme například Muzo, Čertovo břemeno, DRN, Palác Špork. Máte k některé z těchto realizací speciální vztah?

Každá z nich je pro mne unikátním příběhem plným lidí, se kterými dům vznikal. Mám je všechny rád stejně, protože žádný z nich není lepší, nebo horší. Jsou každý takový, jaký má být. Jsou otiskem své doby a svým majitelům snad dodnes dělají radost a slouží. A o to jde.

Dva paláce v centru Prahy - DRN a Špork jste dokončili v jednom roce, oba získaly ocenění, oba mají skvělý ohlas u lidí. Takovýto počin se nikomu nepodařil již desetiletí. Jak jste dosáhli takového úspěchu?

My si to asi úplně neuvědomujeme. Ano, naplňují nás radostí, přimykají nás k sobě a pomáhají nám si uvědomovat, že stojí za to spolu dále překonávat další těžkosti nových pokusů něco dalšího tvořit, přestože doba je k tomu velmi nepříznivá. Víme zhruba, že jsme toho výsledku dosáhli právě tím, že jsme neuhnuli od svých instinktů, tvrdě pracovali a nic nešidili. Nenechali jsme se odradit od našich představ, byť nám je mnozí experti vymlouvali a občas si „ťukali na čelo“. Drželi jsme se toho, co máme natrénováno dlouholetou secvičnou.

Rád pracujete s tradičními materiály ale také s inovativními, rád zachováváte staré poklady ukryté ve stavbách, často u vašich realizací vidíme přírodní materiály tak, jak vyrostly, ve svém původním stavu. Jak se toto kombinuje a nenarážíte při procesu stavby na nečekané záludnosti?

Ano, právěže přesně tohle naplňuje proces tolika záludnostmi, že to občas ani není zdravé. Je to nápor na nervy všech účastníků zájezdu, ale jakmile máte za sebou řadu příkladů, že se vždy podařilo vyřešit věci ku prospěchu výsledku, tak vám to dává sílu jít těmito cestami dál. Víte, že právě na tom, že umíte zareagovat na množství různých nečekaných signálů, které přicházejí během realizace, stojí pestrost a zdraví výsledného celku.

Vaše stavby mají rukopis, opakují se v nich motivy a prvky, díky kterým vás lidé poznávají. Jste rád, že jste za vašimi projekty rozeznatelný?

Řekl bych, že tuto rozpoznatelnost si lidé odvodili spíše až teď, po realizaci Drnu a Šporku. Dříve se mne spíše ptali jiným tónem, proč jsou mé stavby v různých výrazech, až téměř nesourodých stylech. Drn a Špork vznikaly úplně paralelně najednou, ve stejnou dobu a ve velkém časovém improvizačním tlaku. Tým byl na obou domech jeden, pouze rozdělen na šporkovský a drňácký a v mnoha prvcích se tedy logicky stával odrazem naší společné mysli. Mnoha prvky jsme se automaticky prokřížili a tak vznikl jakýsi obraz svědectví našeho momentálního nastavení víry v to, co je dobré a co stojí za to v domech používat. Dříve se na rozdílnosti domů projevovala právě ta výrazná chuť přizpůsobovat se náladě daného projektu, kterou utváří doba, místo a hlavně investorovy zájmy.

S ohledem na kreativu, svobodu a volnost, popř. samotný proces realizace stavby -  baví vás práce na větších projektech nebo menších, například rodinných domech?

Já jsem měl to štěstí se k velkým projektům dostat hned v poměrně mladém věku, pod dobrým a velkorysým vedením Martina Rajniše, který byl tím naším starším guru oboru a investoři věřili právě jeho jménu. My jsme se společně s Tomášem Prouzou a Járou Zimou tehdy tou neznámou džunglí prosekávali, jak nám instinkt velel a bylo to tvrdé i krásné. Ale stejně jsem dospěl k poznání, že se za velkými projekty spíše raději nebudu honit a budu se věnovat zakázkám, kde se kolem toho netočí armáda zástupců zástupců, tudíž je architekt schopen lépe kontrolovat, co se děje a jak to skončí. To jsem považoval za cennější než jiné výhody, které s sebou nabízely velké projekty. Z podobného, až stejného důvodu jsem velmi brzy přišel na to, že se nechci věnovat soutěžím, kde se získávají zakázky na velké domy. Programově jsem dal přednost tvorbě v souladu s lidskými osobními příběhy konkrétních investorů a z každým z nich jsem se vždy postupně spřátelil, protože jsem člověk přátelský a poctivý. Postupně, jak plynule hromadíte zkušenosti, lze si troufnout uplatnit pricipy naší vyzkoušené víry na výzvy, které s sebou nesou velké domy až urbanistické kusy města. Můžete si na to vyšlápnout především v souladu s důvěrou, kterou máte od klienta, týmu, ale taky od realizátorů. Za tuto situaci nepřestávám být pokorně vděčný.

Máte nějaké realizace i na Moravě?

Například v Třešti jsme dělali pro rodinu Podzimků rekonstrukci historického výrobního areálu, kde vznikly i některé menší novostavby. Do této práce mne přizval skvělý sochař Kurt Gebauer, u kterého jsem získával první zkušenosti hned po škole. Nebo například v Luhačovicích, areál firmy Mm interier pro manžele Maňasovi.

Tvoříte také v Bělehradě, Londýně, Švýcarsku, Portugalsku, či Karibiku. Jak velmi je tamní architektura odlišná od naší? A pokud se podíváme na samotnou práci architekta, jak se vám pracuje v zahraničí?

Architektura je vždy odrazem společnosti, takže je všude jiná. Přestává být jiná pouze tam, kde zasáhla tvrdá ruka globalizace, zprůměrňování světa na stejné hodnoty. To je ale spíše ta negativní stránka, když sledujete, jak začínají být nové domy stejné a někde ještě stejnější. Vždy, když dostanu tu příležitost něco realizovat v cizině, snažím se prozkoumat místního ducha a vystihnout pak tu šanci zařadit se nějakým kouskem podstaty do dané lokality. Podstatu hledám v globalizací zasaženém světě určitě spíše v historii, ale samozřejmě se musí člověk seznámit i se zvyklostmi současných lokálních postupů a materiálů. Ta odbočka z běžných kolejí je jistě pro každého z nás tím vzácným kořením pestrosti života. Nedělá mi problémy se začít chovat v souladu s místními pravidly a zapadnout do místního koloritu. Nakonec, improvizace je pro mne tím, co mne vždy láká nejvíce a to mi pak asi dost pomůže projít procesem k dobrému konci a opět si z toho odnést tu radost z dobře vykonané práce.

A jak vnímáte naši stověžatou Prahu, je pro vás srdcovou záležitostí? Co na ní máte nejraději?

Praha je nepřekonatelná svou specifickou krásou, kterou si uvědomuje spíše okolní svět, než my sami, co v ní žijeme. Čím jsem starší, tím víc mi to při každém pohledu na tvář Prahy vytane na mysli. Pro mne je o to krásnější, že je domovem mé rodiny, která mi dává dlouhodobou podporu a sílu se o rozvíjení krásy Prahy dále pokoušet, navzdory všemu.

__________________________

ING. ARCH. STANISLAV FIALA

(*1962)

Stanislav Fiala je absolvent FA ČVUT v Praze v letech 1981–1986, poté absolvoval postgraduální studium Školy architektury na AVU v Praze (85-86). Ještě téhož roku začal spolupracovat s Martinem Rajnišem, Tomášem Prouzou a Jaroslavem Zimou v architektonické kanceláři D.A.Studio, jehož partnerem se stal v roce 1990. Studio se po odchodu Rajniše přejmenovalo na D3A. Roku 2009 odešel ze studia a započal svou spolupráci s dlouholetým kamarádem Petrem Němcem. Ateliér Fiala+Němec funguje dosud a z této spolupráce vzešly desítky úspěšných a oceňovaných projektů, které jsou také často přístupné veřejnosti (DRN, Palác Špork, Čertovo Břemeno). V roce 2019 získal prestižní ocenění Architekt roku. “Stanislav Fiala je tvůrcem originálního světa, který si s prací nikoho jiného v Česku nespletete,” argumentovala porota při předávání ceny.

Nejznámější realizace a ocenění:

• Administrativní budova MUZO - stavba roku 2000, stavba desetiletí, finalista Mies van der Rohe 2001
• klubovna golfového klubu Čertovo břemeno - Stavba roku 2011
• Nominace na Mies van der Rohe Award 2011 (Cena evropské unie za současnou architekturu) Klubovna Čertovo břemeno a 2019 DRN
• Palác Špork –  Stavba roku 2018
• DRN - Stavba roku 2019

Rozhovor vznikl v rámci příprav magazínu OKO 2022. Celý magazín nebo předchozí čísla si můžete přečíst ZDE.