Rozhovor s architektem Jerrym Kozou

Rozhovor vznikl v rámci magazínu OKO 2019, listovat v něm si můžete ZDE nebo se můžete stavit do našeho Centra pro svoji vlastní kopii.

Poté, co se přestěhoval z Petřína, našel Ateliér SAD útočiště v půdních prostorách budovy bývalého Anenského kláštera na Anenském náměstí v samotném srdci Prahy, na Starém městě. Než do Ateliéru SAD vstoupíte, proplétáte se křivolakými chodbami a míjíte dveře, ústící do sálů, které využívá baletní soubor Národního divadla. “Je tady rušno a my tuto atmosféru máme rádi. Na nádvoří je kostel “Pražská křižovatka”, který slouží nadaci VIZE 97, naším sousedem je Ateliér AI Design architektky Evy Jiřičné. ” popisuje spoluzakladatel Ateliéru SAD Jerry Koza, když mě provází po Ateliéru a přitom ukazuje prstem na stůl, lustr, křeslo, reprobedny nebo stěrky na toaletě. “To všechno jsou naše realizace nebo prototypy.”

O rozdílu mezi projekty a realizacemi

Jak jste dospěli k tomu, že k architektonické kanceláři založíte i realizační firmu?

Důvod je prozaický. Máme ve svém středu - a to není zase tak u jiných ateliérů běžné - i stavebního inženýra Tomáše Kalhouse, který je kromě tří architektů Adama Jirkala, Martina Kalhouse a mě - jedním ze spoluzakladatelů Ateliéru SAD. Ve skutečnosti jsme k založení realizační firmy My76 dospěli tak, že když jsme něco detailně doprojektovali, hledali jsme, jak už to tak bývá, partnera pro realizaci. Jenomže ten subjekt měl většinou a logicky zájem pouze ekonomický a měl tendenci si práci usnadňovat. Pro nás je práce hotová až ve chvíli, když je hotový výsledek.

Přitom většina architektů má reference ve formě projektů.

My ne. Neprezentujeme se projekty, ale hotovými věcmi, tedy realizacemi. Od začátku do konce to vyžaduje velkou míru trpělivosti. S každou realizací trávíme i několik let života. Hezkých projektů je spousta, ale povedených realizací už tolik není.

Na druhou stranu, je jistým zadostiučiněním žít s projektem až do jeho úplného dokončení, ne?

My, kteří chceme dělat věci mimo mainstream, potřebujeme dohlédnout až k realizaci. Máme své vlastní postupy, technologické a stavební řešení, které si neustále precizujeme. A navíc to má také výhodu v tom, že si s klientem vytvoříme hlubší, důvěrnější vztah. Ale je potřeba říct, že jsme k tomu dorůstali postupně, krok za krokem.

Pochopil jsem správně, že vy čtyři vlastníte jak SAD, tak i My76?

Ano a myslím, že tím se odlišujeme. To, co navrhujeme, jsme schopni i zrealizovat. Pro mě jako architekta je zpětná vazba z realizací velmi důležitá. Od první skicy víme, co děláme a pak můžeme pozorovat, jak naše řešení nebo použité materiály stárnou v plném provozu a vzít si z toho potřebné informace.

Kde se ve vašem případě nachází bod, v němž práce přechází do fascinace?

Máme radost, a to nás spojuje, z toho, že máme intuici, že jsme schopni rozlišit, kdy už je to ono. Někdy to padne na první dobrou, jindy je to úmorné. Ale velmi rychle dokážeme rozpoznat moment, kdy jsme s tím spokojení.

A kdy je spokojený klient…

My ale nechceme dělat všechno. Chceme dělat to, co umíme nejlépe. Jsme rádi, že za námi chodí klienti, kteří vědí, proč ten projekt chtějí zpracovat právě od nás. Každou novou výzvu se snažíme na startu zanalyzovat, definovat si, pro koho a jak má sloužit, nastavit si mantinely, zadání a principy. A ty jsou pro každý projekt jedinečné. Výsledek je pro nás vždy překvapením, a to je zábava. Jsme samozřejmě rádi, když se náš rukopis odrazí na finálním výsledku. Já osobně mám největší radost, když ta první naivní skica obsahuje všechno, co nakonec obsahuje i ta realizace.

Práce Ateliéru SAD je poměrně, eufemisticky řečeno, pestrá. Od produktového designu, přes interiéry, průmyslové stavby, památníky, až po rezidenční projekty…

Právě s kolegy přepracováváme firemní strategii. Dlouho jsme se nechtěli vrhat do rozsahem větších projektů. Soustředili jsme na adresného klienta. Udělali jsme poměrně dost restaurací a interiérů. Naší misí je dělat interiéry i nadále. Ale hlavně do domů, které navrhneme my sami. Chceme dělat komplexnější, smysluplnější architekturu.

O hračkách a dětství

Vy jste s vaší ženou navrhli před šesti lety novou kolekci nafukovacích hraček, které po čtyřiceti letech navázaly na ikonomické hračky designérky Libuše Niklové a výrobce Fatra Napajedla. Co vás k tomu přivedlo?

Hračky Libuše Niklové, buvol, slon nebo kočka jsou spojeny s emocemi. Každý z nás má ve svém rodinném fotku svého dítěte a nafukovací hračky. Nicméně, za našim angažmá ve Fatře stojí kurátorka Tereza Bruthansová, které se podařilo dostat hračky do New Yorku, do Muzea moderního umění. To mělo v médiích určitý ohlas a vznikla necertifikovaná sběratelská edice. Do Fatry jsme se dostali díky osvícenému řediteli a také proto, že se ve Fatře zachovaly původní stroje. Technologie totiž zůstala neměnná.

Tak vznikla koza.

Když manželé Kozovi, tak koza. Po ní přišel traktor a nakonec plachetnice. S prvními dvěma hračkami jsme strávili tři sta hodin v továrně - pátky až neděle. Byla to nekonečná práce. Neexistuje žádný software, žádné 3D modelování, žádná současná metoda nefungovala. Nakonec jsme zjistili, že musíme vytvořit střihy v ploše, které se tvarují až po nafouknutí. Největší past nastane v momentě, když to nafouknete a začne působit pružnost materiálu. Než jsme udělali kozu, zplodili jsme deset jiných zvířat. Byla to těžká práce: principiální, sochařská.

Nakonec se koza a spol dostaly do sériové výroby.

V kontextu mé tvorby je to výjimečná věc. Nejenže jsem na tom dělal s manželkou, což je sváteční záležitost, ale nakonec - po velkém trápení - jsme vyvinuli plachetnici, která je výrobně velice jednoduchá. Funguje i venku. Má spodní komoru, do té se napustí voda - funguje to místo kýlu a normálně plachtí. Je otestována na moři. Mě těší, že to děti táhne ven. Že už se nejedná pouze o dekorace, ale děti to táhne k aktivitě.

Třeba se vaše kolekce stane také nadčasovou.

Podstata spočívá v tom, aby vznikla věc, která má nějakou vizuální hodnotu, že to může být objekt jako naše staré hračky, které se dědí z generace na generaci. Přispíváme tím k vizuální kultivaci dětí a k eliminaci vizuálního smogu.

Kultivuje design děti?

Myslím, že jde o rozvíjení dětské imaginace. Ale stejně fungují nejlíp hračky, které si děti najdou samy - kameny, klacky, kostky. Problém je v tom, že v záplavě šuntů si děti nedokáží vybudovat s hračkou vztah a také se spousta aktivit přesouvá do digitální sféry.

Máte s tím problém?

Vůbec se tomu nebráním, jsou krásné hry. Třeba takový Samorost od Amanita Design Jakuba Dvorského je fantastický. Až tak, že si kupujeme vinylové desky se soundtracky z těchto her.

Když si vzpomenete na své dětství, jsou některé hračky zapsány do vaší paměti zlatým písmem?

Vyřezávaný dřevěný koník od mého dědy. Ten Toho mám schovaného doposud. A pak bylo mým nekonečným zdrojem zábavy a technicky kreativního přemýšlení Lego. Od první třídy jsem začal stavět letadla - termické větroně na soutěže. Ve třinácti letech jsem vakuoval karbonové nosníky a časovače montovali ze samospouští z foťáku.

Co vám dalo modelářství pro dráhu architekta?

Pomohlo mi to číst výkresy a mít vztah k technické podstatě věci.

O hausbótu, benzínce a vlastním know-how

Od hraček k vaší další hračce - hausbótu PortX, který je v našich podmínkách až experimentální.

K PortX jsme se dostávali velmi velmi pomalu. Je to vyvrcholení patnáctileté práce na různých menších projektech. Začalo to devítimetrovou recepcí, která se vyráběla z kompozitu v loděnici jako plachetnice. To znamená, dělal se rovnou výrobek a přeskočil se tak proces model-forma-výrobek. Skočím v čase a dostanu se k rodinnému domu v Liberci, kde jsme použili prefabrikované střechy na jedné formě. Velký kus. Je vyroben ze speciálního sendviče, dobře ztužené tepelné izolace, která má zespodu překližkový zaklop. Na tomto domě jsme si zkusili aplikovat technologie do většího měřítka. U modulárního plovoucího domu PortX je ten sendvič aplikovaný jako samonosný na celém plášti - tam už není rozdíl mezi podlahou, stěnou a střechou. Je pátý rok na vodě v Holešovicích, našel si svoji polohu. ?

Má PortX další následovníky?

Máme systém a víme, že to jde multiplikovat. Můžeme jej udělat na souš, na vodu, můžeme jej i rozšířit. Systémové řešení máme, ale zatím jsme další nerealizovali.

Vždy jsem obdivoval prvorepublikové čerpací stanice od Josefa Gočára. Od té doby jsem viděl zajímavou benzínku až od vás. Stojí ve slovenském Matouškovu.

My jsme tento projekt koncipovali pro celou síť čerpacích stanic, protože ten koncept je modulární, upravitelný pro různé dopravní řešení a velikosti pumpy. Když jsme ten koncept připravovali, předcházela tomu analytická studie a testování samotného principu.

Vysvětlete mi, proč se u nás nebudují architektonicky zajímavé čerpačky?

Automobilismus byl svého času výsadou pro horních deset tisíc. Díky tomu se této architektuře věnovala autorská pozornost. Teď máme automobilovou společnost, je to běžná součást života a zapomnělo se, že čerpačka může být součástí veřejného prostoru, místa, které se dá kultivovat. Až v poslední době se to začíná znovu objevovat. Například pro Repsol navrhoval Norman Foster.

Ale Gočár je Gočár.

Obdivujeme práci nejen Gočárovu, ale i Jacobsena. V případě Matouškova jsme dostali zadání, že ta čerpačka musí být postavena za stejnou cenu stejně jako ta mainstreamová naproti přes cestu. Aby se toto u individuální architektury povedlo, to je obtížně splnitelné. Tak jsme okrájeli všechno, co tam být nemusí, a to, co tam být musí, jsme přiznali. Museli jsme hodně pracovat na optimalizaci ploch - zpevněných ploch, příjezdových ploch… I díky tomu jsme rozpočet nakonec ustáli.  A také jsme zbořili pár mýtů.

Mýtů?

Například, že neexistuje žádný předpis, aby se na čerpacích stanicích nemohl používat dřevěný obklad na pláštích budov.

Koncept je modulární. Předpokládám, že se jej chystáte aplikovat i jinam.

Navazujeme dalším typem čerpačky. Ta je uzpůsobena na menší plochu, je ještě více introvertní. Nejde nám o to přebít shopping centrum, které stojí hned vedle. Každopádně jsou tam vizuální pojítka. Třetí typ benzínky je prefabrikovaný.

Jak důležité je mít svoje vlastní know-how?

Vnímám to jako bonus, který můžeme klientovi nabídnout. Je v tom zhodnocena spousta let práce. Když o to klient stojí, rádi své know-how uplatníme.

Třeba?

Děláme teď konverzi jedné stodoly na letní zážitkové bydlení, nedávno jsem prezentoval projekt rodinného domu do Sao Paola i na Slovensku. Realizovali jsme projekt vily k jezeru v blízkosti Mnichova.

Jak to stíháte? Je problém angažovat v dnešní době šikovného architekta?

Velký problém. Musíte zapadnout do prostředí a mít trpělivost. Ty věci chvíli trvají, než jdou vidět. Sami víme, jak jsme začínali my. Důležitá je vůle. O zázemí a zkušenosti se rádi podělíme.

O tom, proč je Jerry Jerry

Jerry. To nezní příliš česky.

Jmenuji se Jaroslav a jsem za to rád. Věci se mají tak, že můj strýc, mámin bratr, podepsal v roce 1968 výzkumný kontrakt v Palo Alto, v SilliconValley. Po sovětské invazi se nemohl vrátit a zůstal. V Palo Alto byla tehdy silná česká komunita a hodně Jaroslavů. Pro ty však neměli Američani překlad a stali se z nich Jerryové. Asi i díky tomu mi začali všichni v rodině říkat také Jerry. Není to pseudonym a je pravda, že mi to dělá neplechu v bance a na úřadech.

Medailonek:

MgA. Jerry Koza (nar. 1976), architekt a designér, jenž studoval v letech 1995-1998 na Fakultě architektury ČVUT a v letech 1999-2005 na pražské UMPRUM, vzbudil poprvé pozornost odborné veřejnosti svým multifunkčním křeslem Kotrmelec, které bylo zařazeno do publikace Czech 100 Design Icons. V roce 2003 získal cenu Ladislava Sutnara za významné obohacení české-architektonicko-designérské scény. V roce 2005 působil jako lektor na VŠUP v Atelieru A1 u Akad.arch. Jindřicha Smetany. Poté, v roce 2007, založil společně s kolegy Adamem Jirkalem, Tomášem Kalhousem a Martinem Kalhousem Atelier SAD. V rámci ateliéru se zaměřuje na navrhování staveb i interiérů (z posledních let jmenujme plovoucí dům Port X a interiér restaurace Oblaca a jednopokojový hotel v Žižkovské věži v Praze). Ve spolupráci se svou ženou, designérkou Annou Kozovou (nar. 1982) se již dlouhá léta věnuje tvorbě hraček a objektů pro děti, k nimž je inspirují jejich synové.

Atelier SAD je studio založeno v roce 2007 architekty Jerry Kozou, Adamem Jirkalem, Martinem Kalhousem a stavebním inženýrem Tomášem Kalhousem. Zabývá se navrhováním, projektováním a realizací staveb (ve spolupráci s MY76), interiérovým a produktovým designem. Mezi jejich realizace v oblasti architektury patří mimo jiné čerpací stanice Matuškovo, plovoucí dům Port X, interiér kanceláří realitní společnosti Svoboda & Williams, Památník Jana Husa, interiér vzorových poboček pro ČSOB, altán Šiška, interiér Squat id 23 Pařížská, interiéry showroomu Etna iGuzzini, restaurace Cafe Elektric, nahrávacího studia Talentsroom, putování výstava Mini Wonders nebo lávka Remak. Rekonstrukce bytu Kafkova byla oceněna v roce 2016 jako Interior of the Year Award, v kategorii private interior, kolekce hraček pro společnost Fatra Napajedla získala ocenění The Czech Grand Design Award a čerpací stanice Matuškovo byla v roce 2012 nominována na cenu Dušana Jurkoviče.