NOVINKY

Rozhovor s architektem Jakubem Ciglerem o Janu Kaplickém, Moskvě nebo Malé Straně

Výlety pana Ciglera z Malé Strany do Hongkongu a zpět.

Přestože se narodil za úporného socialismu, podařilo se mu také díky uměleckým kontaktům rodičů studovat a spolupracovat ve Velké Británii s ikonami soudobé architektury a svou další prací navázat na svého velkého učitele i přítele Jana Kaplického. Uvádí, že architektura nedokáže být one-man show, že musí jít o velkou týmovou hru. Tvoří všude na světě – od Bratislavy přes Moskvu a Hongkong zpět do Prahy na Malou Stranu. Nyní se hodlá zaměřit převážně na projekty v Česku. Profesní i životní kariéra Jakuba Ciglera, zakladatele a šéfa ateliéru Jakub Cigler Architekti (JCA), by vydala za slušný tlustopis.

Pro mnoho čtenářů jsou 80. léta, Velká Británie a osobnost Jana Kaplického v architektuře ikonami. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Narodil jsem se v šedesátých letech. Vybavuji si z té doby moment, kdy jsem v černobílé televizi viděl Armstronga vstupovat na Měsíc a když jsem od rodičů dostal desku The Beatles, která tady od nich jako jedna z mála vyšla. Tu jsem si tehdy hrál snad každý den, než jsem šel do školy. Mám dojem, že to byla z hlediska světových dějin doba plná optimismu a víry ve skvělou budoucnost i přesto, že u nás doma byl kolem mne ubíjející socialismus. Když jsem měl jít do první třídy, tak k nám na Malou Stranu a Hrad přijely ruské tanky a viděl jsem, jak střílejí do bezbranných lidí. Byla to hodně depresivní zkušenost. Po grafické střední škole jsem chtěl jít na architekturu, o čemž se dozvěděl tehdy už emigrant Jan Kaplický. Byl známým mých rodičů. Na dálku mě podporoval a posílal mi odborné časopisy a katalogy. Měl jsem pojem o tom, co se děje v Británii, a už od střední jsem měl v šuplíku sbalené rotringy – tehdejší nejlepší rýsovací pera – a byl jsem připravený emigrovat.

Sen se splnil a vy jste mohl pracovat a žít v Británii.

Před revolucí jsem se několikrát do Británie na pozvání Jana Kaplického dostal a mohl tam pracovat. Když se na to podívám zpětně, tak to považuji za ohromnou a formující zkušenost, která mne na konci studií výrazně posunula. Díky Kaplickému jsem se dostal k ikonickým architektům té doby, ke jménům jako Norman Foster, Richard Rodgers, Nicholas Grimshaw, James Stirling, Zaha Hadid. Kaplický v mnohém předběhl svou dobu a často byl impulzem a inspirací i pro tyto slovutné kolegy.

rozhovor jakub cigler

Podmínky práce v architektuře se musely po převratu dramaticky změnit. Jak jste vnímal tuto změnu? 

Když jsem v 90. letech po studiích rozjížděl své aktivity, využil jsem inspirace získané v Británii. Kaplický pro mne nebyl jen představitelem progresivní hi-tech architektury, ale díky němu jsem také pochopil, jak funguje architektonická kancelář západního stylu. S prací v socialistickém projekťáku to nešlo absolutně srovnávat. Tady se vůbec neuvažovalo o smlouvách, podmínkách a požadavcích klienta. Po revoluci zde začínající architekti po škole a staří matadoři byli najednou na stejné startovní čáře.

Jak se dnes zpětně jako odborník díváte na vychladlou kauzu pražské knihovny, tedy Blob?

Na vysoké škole a v prvních patnácti letech praxe jsem považoval hi-tech architekturu Kaplického a zmíněných tvůrců za naprostou špičku a považoval jsem ji za směr, který chci dělat. Možná se to stane každému: technologické vymoženosti každé doby po čase v očích uživatele zastarají. Pro mne je nyní v práci důležitým tématem udržitelnost v pravém slova smyslu. Před lety jsme se s naší architektonickou kanceláří také zúčastnili soutěže o knihovnu v Praze a měli jsme naprosto odlišný návrh. Kdyby byla přijata vize Kaplického, pracovali bychom pro něj nejspíš jako lokální architekti a pomohli mu ji dokončit, i když náš pohled byl jiný. Krása městské architektury tkví v mnohotvárnosti, a proto jsem přesvědčen, že by to bylo skvělé v Praze Kaplického knihovnu mít.

Byla Praha málo sebejistá, když do své tváře nevpustila tuto měňavku nepatřičnosti, něco tak odvážného?

Kromě toho, že se někteří tehdejší mocní zasadili neférově o to, aby knihovna nevznikla, mám dojem, že problém tkví v problematické společenské atmosféře. Tento problém nenastal jen u Blobu. Při vzniku něčeho opravdu nového se často setkáme s negativní reakcí dnešní společnosti. Už dávno tu nejsou šedesátá a sedmdesátá léta plná entuziasmu, pozitivní energie a touze po inovacích. Dnes nejistota a strach může v lidech vyvolat až hysterickou reakci na novinky nejen v architektuře. To tvůrčí práci architektů dost znepříjemňuje. 

Posune se společnost ve vnímání architektury? Bude v průběhu 20. let 21. století připravenější na podobně inovátorské kroky?

Bohužel si myslím, že se i v dalších letech bude nadále projevovat nervozita a rozštěpení společnosti na dva tábory. To vidíme nejen v politice, ale také ve vnímání kultury i architektury. Zejména v přijetí, respektive nepřijetí novostaveb. Navíc se tento jev zdaleka netýká jen Česka, ale má mezinárodní rozměr. Bývalé i současné vedení Prahy iniciovalo rozvoj nových stavebních projektů. Rozpolcený pohled veřejnosti ale často shodil realizaci nových projektů ze stolu. 

Podíváme-li se na dílo a odkaz Future Systems, lze vyjádřit, v čem byli tak unikátní ve srovnání s ostatními architektonickými kancelářemi v britském a světovém měřítku? Dá se říct, že byli světovou značkou?

V době, kdy jsem ve Future Systems pracoval jako kreslič, firma zaměstnávala včetně mne pouze 3 osoby. Po 2. místě v soutěži projektů na novou pařížskou knihovnu se díky snaze Amandy Levete a Jana Kaplického kancelář výrazně dál rozrostla. Značka Future Systems je mezi architekty i odbornou veřejností známá a oceňovaná dodnes. Jejich aplikace inovátorských postupů, organické tvary a důraz na originální design jsou ojedinělé.

Otec Jana Kaplického Josef byl sochař. Je nasnadě, že se to projevilo i v Kaplického práci.

Také jeho maminka se věnovala výtvarnému umění. Realizace Jana byly svým způsobem sochy. Blob – uvažovaná budova knihovny – byla vlastně krásná plastika. Zamýšleným vnitřním účelem by byla knihovna, navenek by se objekt tvářil jako skulptura. Před lety Kaplický navrhl mrakodrap nápadně se podobající Gherkinu – londýnské Okurce Normana Fostera. Budova měla ovšem být mírně asymetrická. Dá se říci, že Kaplický byl vždy o několik kroků napřed a inspiroval další uznávané kanceláře a tvůrce. Snad díky svému původu neměl za Kanálem takový impakt jako tamní architektonické firmy. 

Našel byste nějaký oblíbený projekt Jana Kaplického, který jste případně využil ve vaší praxi?

Z raného období obdivuji hi-tech stavby inspirované vojenskou technikou. Jde o soběstačné moduly se solárními panely stojící v krajině. Jan Kaplický byl introvert, u těchto solitérů se jeho temperamentové ladění projevilo.

rozhovor jakub cigler

Podařilo se vám reflektovat své češství v tvorbě? Ovlivnilo dětství a vyrůstání vaše projekty? Ovlivňuje vůbec národnost architekta jeho návrhy, nebo jde o mezinárodní „jazyk“?

Dříve jsem si myslel, že architektura funguje v rámci určitých kulturních bloků a oblastí. Čím jsem starší, tím víc začínám podléhat dojmu, že je to právě naopak. Založili jsme kancelář v Moskvě, v Hongkongu, v Dubaji a v Londýně v období mezinárodní expanze, a kdybychom pokračovali, byli bychom nejspíš zase úspěšní. Ale kořeny máme tam, kde vyrůstáme. Ať už si to přiznáme, nebo ne. Pro mne je v mé současné práci stále významnější detailní znalost kontextu, ve kterém se jako architekt pohybuji a potřebuji ho perfektně znát. Z tohoto hlediska je práce v mezinárodním měřítku velice problematická.

Další důležitou postavou ve vašem životě je Vincent Marani. Jak vás ovlivnila spolupráce s ním?

Po vysoké škole jsem začal sám od píky a měl jsem několik málo kolegů, spolupracovníků a později zaměstnanců. Když pak kancelář narostla na středně velkou firmu, začalo být těžké to celé táhnout. Dostali jsme velké projekty, např. administrativní centrum na Chodově The Park pro amerického klienta – 200 tisíc metrů čtverečních kancelářských ploch, což v porevoluční době nikdo v Praze nepostavil. Dělat dvacet malých projektů je jiné než tento jeden megalomanský. Oslovili jsme právě Vincenta Maraniho, který tehdy dokončoval v Berlíně jakožto zaměstnanec Helmuta Jahna projekt Sony Center. Využili jsme jeho zkušenosti z tohoto i z dalších velkých projektů v rámci společné kanceláře Cigler Marani Architects. 

S čím jste do partnerství s Maranim šel? 

Věděli jsme vzájemně o svých kvalitách a zkušenostech. Architektura není jen tvůrčí činnost na estetické stránce objektu. Snažíme se koordinovat všechny profese, které na projektu participují tak, abychom se dobrali kvalitního výsledku. Právě v tomto jsme se s Vincentem v prvních letech skvěle doplňovali a vytvořili funkční mix stavařiny a architektury.

Kdy do realizace velkého projektu vstupuje ta tvrdá a neúprosná ekonomika? Nebo snad o tomto aspektu musíte uvažovat od začátku? Investor často v českém kontextu tvrdí, že jde o krásný návrh, ale návratnost realizace je příliš dlouhá.

Každý projekt musí pevně stát na třech bodech. Estetické kvalitě architektonického návrhu, profesionálním technickém řešení a feasibilitě. Tyto tři body musí architekt s investorem ruku v ruce a ve vzájemné důvěře zpracovávat počínaje studií, přes všechny fáze projekční i realizační. Pokud jakýkoliv bod pokulhává za ostatními, tak je výsledek odsouzen k neúspěchu. Zní to hodně jednoduše, ale uvědomuje si to málokdo.

rozhovor jakub cigler

Jak vnímáte souznění exteriéru a interiéru budovy? Mají být v harmonii, nebo jde o dvě potenciálně oddělené disciplíny? Každý architekt na to má trochu jiný pohled.

Když jsme kdysi řešili projekt The Park na Chodově, tak jsem si uvědomil, že prázdný prostor mezi domy je snad ještě důležitější než budovy samy. Velice mne baví řešit uspořádání uvnitř domu a velice mne rovněž baví zabývat se návrhem vzhledu každého námi navrhovaného domu. Je ale důležité si uvědomit, že drtivá většina lidí, kteří kolem domu projdou, jej neužívají, ale užívají právě jeho exteriér. Dům formuje veřejný prostor, a proto je práce architekta tak zásadním způsobem závažná. On totiž takto významně určuje kvalitu města.

Žijete na Malé Straně s jejími semknutými uličkami a intimním prostředím. Dříve jste navrhoval mimo jiné v Rusku s jeho širými lány a nekončícím prostorem. Liší se vnímání prostoru v Rusku a u nás?

Tamní náš velký projekt byl umístěn do neutěšeného prostoru mezi autostrádami. Nicméně v prestižní části Nové Moskvy. Jde o obchodní a administrativní monstrum, avšak v kvalitě nejvyššího evropského standardu. Pokud jako architekt navrhuji projekt do nehostinného prostředí, je nutné v rámci konceptu vytvořit vlastní svébytný prostor, jehož kvalitu mám pod kontrolou. Protože v Moskvě vládne kontinentální počasí bez jara a podzimu – střídá se horké léto a ledová zima – vložili jsme do tohoto administrativního bloku obchodní pasáž a na její střeše park s přírodními prvky. Mám radost, že přestože to byl úplně náš první projekt v Rusku, je ComCity úspěšný. Občas pozoruju, jak jej tamní lidé rádi sdílí na Instagramu. 

Shodou okolností jsem se po tomto projektu rozhodl s projekty v Rusku skončit.

Zmiňujete vaši roli lokálního architekta u některých projektů. Můžete osvětlit úlohu lokálního architekta u projektů zahraničních kanceláří u nás?

Také naše kancelář si při projektování v cizí zemi najde lokálního architekta, který poradí s místními náležitostmi. Ten na základě této zkušenosti může třeba vyhrát soutěž na další projekty v dané zemi i jinde. Rád pomůžu zahraničnímu partnerovi s projektem, který má podle mne smysl. Jsem rád, když se na tvorbě podílí široké spektrum tvůrců. Město je díky tomu potom vrstevnatější. Na druhou stranu by mělo jít o tvůrce vnímající citlivě hodnotný kontext, ve kterém se pohybují.

Může fungování vizionářské společnosti pokračovat dále i bez otce zakladatele? Můžeme se ohlédnout za takovými ikonami jako Zaha Hadid nebo Steve Jobs.

Velká jména architektury – s mnohými z nich jsem měl to štěstí spolupracovat – jsou mimo jiné obklopena i právníky se smlouvami chránícími „značku“. Každá zavedená kancelář ale zaměstnává spoustu často neviditelných lidí a ti všichni tuto značku pomáhají budovat. Funguje to, dokud hlavní architekt žije. Problém samozřejmě nastane po jeho smrti. V kanceláři Zahy Hadid pracují skvělí architekti, kteří v zavedeném duchu dokážou pracovat plynule dál. Architektura není one-man show někoho, kdo je geniální, sedí a chrlí ze sebe skici. Jde naopak o týmovou spolupráci. Kancelář může tedy fungovat dál. Otázkou zůstává, jak vedení zvládne právní a honorářové aspekty a taky možná zátěž jednoho kultovního jména.

rozhovor jakub cigler

Dokončil jste taky realizaci v Bratislavě. Jak se díváte na rozvoj slovenského hlavního města?

Můj otec učil řadu let na bratislavské akademii. Pořád jsem tam jezdil a považuji se za Čechoslováka v tom dobrém slova smyslu. Nemám slovenské kořeny, ale mám Bratislavu rád a znám ji podobně dobře jako Prahu. Slovenští architekti byli odvážní už za socialismu: most SNP, Národní galerie, vysílač na Kamzíku, na špičku postavená pyramida Slovenského rozhlasu. Dá se říci, že tyto stavby by v Praze asi v té době vzniknout nemohly. Do Bratislavy se vracím opakovaně s různými projekty. Mám dojem, že do kvalitních rezidenčních staveb se tam investuje více než v Praze, takže přemýšlejme o tom proč!

Problematická je nová výšková zástavba u centra města.

Osobně bych se do jakékoliv výškové budovy stojící kdekoliv nikdy nepřestěhoval. Bylo by mi to fyzicky nepříjemné. To vám ale říkám jako obyčejný člověk, který chce být neustále blízko zeměkouli, ne jako architekt. Ke zmiňované zástavbě osobně i z těchto důvodů tedy obdiv nechovám. Je to čistě můj subjektivní pocit. Pravda ale je, že před řadou let jsme do této lokality také navrhovali výškovou zástavbu v rámci jedné soutěže. Zaujal mne ale rozvoj výstavby kolem Dunaje. Před lety jsme byli přizváni do projektu na druhém břehu. Mohlo by tam dojít k vybudování celé nové čtvrti s fantastickým výhledem na skyline Bratislavy. Z města „u Dunaje“ se tak jednou stane „město na Dunaji“. 

Existuje rozdíl při navrhování stavby, kterou financuje stát, město a soukromý sektor?

Podívejme se na realizace publikované v mezinárodních architektonických časopisech. Najdete v nich spoustu úžasných a ambiciózních staveb z per světových architektů. Zaměříme-li se ale na funkce těchto staveb, tak to jsou muzea, univerzity nebo správní budovy. Zkrátka zjistíme, že to většinou nejsou komerční stavby. Za ambiciózní a odvážnou architekturu můžeme ve světě považovat realizace, které vznikly převážně z mezinárodních soutěží pro nekomerční sféru. U nás v Praze se naproti tomu převážně staví kancelářské a bytové domy. Téměř nic jiného. Od revoluce se tu postavila jedině Národní technická knihovna. Doufejme v dobrý konec soutěže na sál filharmonie. I světoví architekti jako Jean Nouvel, Frank Gehry nebo připravovaný projekt pro Pentu od Zahy Hadid staví výhradně komerční stavby pro soukromé investory. Není to problém nedostatku talentu nebo malá odvaha našich architektů, nýbrž charakter zakázek.

Vaše kancelář je autorem mnoha office center a kancelářských budov. Má Praha ještě vůbec kapacitu zvětšovat plochu zastavěnou tímto typem budov?

Před dvěma lety jsem dostal darem let balónem. Požádal jsem o přelet nad Prahou. Pilot na základě informace, že jsem architekt, udělal výjimku a držel balón poměrně nízko. Byl to neuvěřitelný zážitek. Při pohledu na město máte dojem, že je hustě zastavěno a nic moc dalšího už se tam nevleze. Ve skutečnosti je ale neskutečně řídce využito. Cestou je pečlivé vyplňování struktury města tam, kde to má význam a zvládne to infrastruktura a hromadná doprava. Není to myšleno jako strašení, že v centru města vzniknou mrakodrapy. V konečném důsledku to může město posílit. Koncentrované město je kvalitní město. Narodil jsem se na Malé Straně. Po letech jsem se tam přestěhoval zpět. Chci zjistit, proč ta nejpříjemnější část Prahy nevznikla rukou urbanistů a současných stavebních norem!

Trochu kacířská otázka: používáte každodenně auto, když bydlíte na Malé Straně?

Před covidem jsem začal občas jezdit na kole. Auto ale používám běžně. I přesto si myslím, že radnice měst by měly být přísnější a restriktivnější při nastavování pravidel pro vjezd a parkování podobně jako ve městech západní Evropy. Například úprava na Smetanově nábřeží je bouře ve sklenici vody. Takovéto úpravy by měly být v dnešní době samozřejmostí a ne předmětem vášnivých sporů. Je za tím nedostatek povědomí o tom, kam svět směřuje. Doporučuji všem při cestování, až to bude zase možné, aby se koukali kolem sebe, jak se mění zahraniční metropole.

A z Prahy na skok do Brna. Jak vnímáte toto město po urbanistické stránce, pomineme-li zlatou éru funkcionalismu? Můžeme se zde snad těšit na nějaký váš projekt?

Plánoval jsem tam postavit něco už dříve, ale bohužel se to nepodařilo. Říká se potutelně, že brněnští architekti nemají rádi Pražáky, ale přitom rádi jezdí stavět do Prahy. Ale to je jen takový vtípek na okraj. Brno se v mých očích za poslední dobu neskutečně proměnilo. V 90. letech budilo ponurý, až polomrtvý dojem. Nyní naopak nabízí daleko autentičtější život než Praha. Praha má své turisty, Brno svou identitu, své obyvatele, nejen ty stálé, ale i studenty. Ať se Brno změnilo vědomě osvícenými primátory, nebo samovolně, změnilo se v město, ve kterém si dokážu představit své bydlení.

rozhovor jakub cigler

Architekti často vyslovují uznání architektovi města Brna Michalu Sedláčkovi.

S tou chválou naprosto souhlasím. Je skvělé, že se člověk s bohatou zahraniční zkušeností vrátil do svého města na takový důležitý post. Regenerace Brna byla ovšem nastartována už dříve. Navíc z pozice hlavního architekta například neovlivníte vznik nové vysoké školy s 5 tisíci studenty a hipsterskými kavárničkami a nočními bary. 

Musím se zeptat také na vaše klíčové angažmá v České radě pro šetrné budovy. Nelze si nevšimnout výrazné environmentální linky v pojetí vašeho života a filozofie práce. Jaký je trend v této bohulibé oblasti?

S Vincentem Maranim jsme patřili k zakládajícím členům CGBC, ale mám pocit, že ambice této rady není v dnešní době dostatečná. Automobilový průmysl investuje astronomické částky do šetrnějších aut a environmentálních postupů. Ve stavebnictví se jede pořád postaru s minimem inovací z environmentálního pohledu. Občas se vestaví solární panely, stojany na kola nebo šetrnější klimatizace a hned dostanete platinovou známku za šetrnost. Budova ovšem spotřebuje téměř stejný objem energie jako před lety. Pokouším se vytvořit iniciativu, která půjde podobným směrem jako ta v automobilovém průmyslu. Objemné prosklené budovy s velkokapacitním chlazením zahřívají okolí a topíme takříkajíc pánu bohu do oken. Je potřeba vytvořit celý nový systém práce s energií, ne jen vyměnit dílčí prvky. Je to ale otázka změn i stavebních a hygienických norem, a to není vůbec jednoduchý úkol. Je třeba co nejdřív tyto přežité koncepce radikálně změnit, to je apel, který z naší iniciativy můžete slyšet.

Společně se Skanskou pracujeme na modelu ekologicky šetrné budovy s dřevěnou konstrukcí. Vypadá to nadějně. Aktuálně také chystáme zajímavou publikaci o používání dřeva v architektuře. Chceme přijít na to, kde všude a jak lze v architektuře dřevo vhodně použít. Oproti betonu, oceli a hliníku jde o přirozeně obnovitelný materiální zdroj. Chceme tento materiál zapracovat do současné architektury nejen rezidenční, ale i administrativní. Budoucnost vidím v nalezení rovnováhy mezi zdroji a spotřebou. Architekti svojí každodenní prací ovlivňují tuto rovnováhu, aniž si to často uvědomují, a v tomto ohledu se musíme ke své práci stavět zodpovědněji než doposud.

___________________________________

DOC. ING. ARCH. JAKUB CIGLER

(*1962)

Absolvoval v roce 1987 Fakultu architektury ČVUT v Praze a během svého pětadvacetiletého působení v oboru spolupracoval na různých projektech s řadou významných společností. Již před revolucí v roce 1989 působil v Londýně v legendárním architektonickém studiu Future Systems Jana Kaplického. V roce 1990 založil v Praze Studio Jakub Cigler, od roku 2002 stojí v čele kanceláře Jakub Cigler Architekti. Mezi jeho významné tuzemské realizace se řadí The Park na pražském Chodově, sídlo rádia Svobodná Evropa v Praze 10, objekty Florentinum, Quadrio nebo Aviatica. Proslavil se také v zahraničí – je autorem ComCity v Moskvě, Sofia Airport Center v Bulharsku či ceněného Digital Parku II & III v Bratislavě. Dnes je považován za architekta vybaveného hodnotnými znalostmi v architektonickém oboru.


Rozhovor vznikl v rámci příprav magazínu OKO 2021. Celý magazín nebo předchozí čísla si můžete přečíst ZDE.

 

Novinky & akce

Jak si správně vybrat pergolu na zahradu? Poradíme!

Není nad to si v létě a parném dnu sednout pod pergolu a schovat se do stínu, který poskytuje... Pořád jste n...

Seriózní dům v pasivním standardu

Pro krásný dům na okraji Pyšel si budoucí majitel vybral pozemek, kterého se každý bál. Stála na něm totiž tr...

Trendy 2021 - obklady a dlažby v podání 41zero42

Italský výrobce obkladů a dlažeb 41zero42 dává prostor originalitě. Vždyť už samotný název, který odkazuje k...

Odběr novinek

Zadejte vaši emailovou adresu a my vám budeme posílat všechny novinky, trendy a zajímavé akce.

Vložením e-mailu souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů.