Důležité sdělení:
Milí návštěvníci, od čtvrtka 3. 12. 2020 je Centrum znovu OTEVŘENO v běžné otevírací době. Těšíme se na vaši návštěvu.

NOVINKY

Oleg Haman - rozhovor o urbanismu a kariéře v architektuře

Prezident
zapsaného spolku Obce architektů a spoluzakladatel architektonické a projekční kanceláře CASUA Ing. arch. Oleg Haman, je, dá-li se to takto říct, jeden z doyenů své branže. Na katedře urbanismu Fakulty architektury na pražském ČVUT studoval u věhlasného urbanisty architekta Jindřicha Kriseho. Svou kariéru začínal v 80. letech minulého století u Karla Pragera, na jehož dílo mnozí současníci hledí trochu skrz prsty. Od doby, kdy se malý Oleg s červenou aktovkou na zádech s úžasem v očích procházel ulicemi Malé Strany, uteklo už poměrně hodně Vltavy. Bylo tedy o čem mluvit.

Oleg Haman - CASUA


Vy jste svou kariéru začínal Karla Pragera, z jehož dílny vyšlo poměrně značné množství významných a kontroverzních staveb. Za všechny jmenujme budovu Federálního shromáždění v Praze. Jak se na své začátky u tohoto ikonického architekta díváte dnes?

Do Gamy k Pragerovi jsem nastoupil po škole, v roce 1984. V době, kdy už dokončil Malou scénu Národního divadla. Během necelých šesti let, které jsem u něj stávil, jsem pochopil, že pan architekt je pan velký architekt a dodnes si říkám, že bylo neuvěřitelné jej vidět pracovat a zažít jak tvoří. Nechci jeho díla teď hodnotit, nicméně pracoval hodně a rád a měl neskutečný tah na bránu. Ve své určité necitlivosti, udivoval citem pro barvy a materiály. Josef Pleskot řekl o budově Federálního shromáždění, že je to nejlepší dům za sto let v Evropské unii.
Jakub Cígler (zakladatel architektonického studia JCA, pozn.), jej charakterizoval jako Normana Fostera socialistického Československa. Na každý pád Karel Prager dělal rád velké věci a vždy chtěl dělat něco technologicky nového. Víte, co o něm řekla Alena Šrámková?

Nemám nejmenší tušení.

Že kdyby byl Prager ministr průmyslu, tak jsme dál než Japonsko! To byla bájná věta. Byl neuvěřitelně pracovitý. Při stavbě Federálního shromáždění dělal nejenom architekta a generálního projektanta, ale i inženýring. Řídil stavbu a její veškeré i strojní dodávky. Jezdil do výroby a ovlivňoval ji. Mohli jste jej vidět v pět ráno ve sklárně, jak zadával dělníkům výrobu vzorku, s nímž posléze pak přijedl na jednání do Prahy řekl: “Vyrobí se takto!”

Připomíná mi to příběh slavného Josefa Hlávky.
V něčem ano, ale Hlávka se tak zničil prací při výstavbě Zemské porodnice prací, až ochrnul..

A Prager?

Fakt je ten, že Prager zemřel při tom, když v atelieru kreslil svůj „poslední výkres”.

Co jste se od něj naučil?

Už jsem se to pokoušel popisovat mnohokrát, jakým stylem pan architekt pracoval a zjistil jsem, že ta zkušenost je vlastně až nesdělitelná. Přestože jsme proti němu měli výhrady a mnohdy jsme vzdorovali, tak jsem pochopil, jak se organizují a strukturují velké projekty. Když jsem pak, konkrétně 1. února 1990, od Pragera odcházel, věděl jsem, jak projekt uchopit, kde se začne a kde se skončí. Jak pracovat se subdodavateli a tak dále.

Oleg Haman - CASUA

Dovolte, abych se ještě na chvíli zdržel u architekta Pragera, tedy v době, kdy počítače byly ještě hudbou budoucnosti.

Princip práce je ale pořád stejný. Stále to musíte vymyslet, obhájit, nakreslit, zkoordinovat a prosadit. Nejde ani tak o to, že se místo softwaru používal pauzák, pero a tužky, ale spíše o naprosto specifické klima ateliéru. Často jsme museli projekt kvůli němu předělávat. A klidně i šestkrát. Nejdříve to chtěl takhle, podruhé jinak. Zaměstnával profesionální kresličky, které měly odhad, že konkrétní výkres trvá kreslit třeba patnáct hodin. Takže po celou dobu měly nohy na stole, a začaly kreslit přesně patnáct hodin před odevzdáním. Důvod byl prozaický. Aby se už nemuselo nic měnit. Měly pana architekta Pragera přečteného.

Je zřejmé, že chtěl mít všechno pod kontrolou.

On se hodně prosazoval. Měl takový naturel. Navíc, když bylo víc akcí, míchal lidma. Začal jste studií na jedné akci a skončil jste územním rozhodnutím na akci druhé. Měl navíc takový zvyk: když akce začínala od prvních skic, “nasadil” na vybraného projektanta budoucího zodpovědného projektanta/hlavního inženýra projektu. Tento člověk se za vámi chodil dívat, co kreslíte. Pamatuji se, to jsme projektovali terasový obytný dům, jak se u mého stolu objevil nějaký pán a říkal mi: “Pane architekte, tady v tom poli bude sloup. Pamatujte na mě, když bude betonový, tak bude třicet na třicet nebo tam můžete dát ocelovou trubku…hlavně tam ten sloup dejte.” Po odchodu tohoto člověk jsem se ptal kolegů, kdo to byl? „To byl hlavní statik ústavu, Hruška,” říkali. Přišel, aby viděl, jak to probíhá. Specialisté od Pragera byli vytrénovaní. Když viděli mladého architekta, pozvali ho na pivo a tam jej zasvětili do tajů jejich profese, zejména vzduchaři.

Možná je to jenom mylný pohled laika, ale zdá se mi, jako by ty dva obory - architekti a stavaři - byly neustále v jakémsi rozporu. U Pragera to tak zjevně nebylo.

U Pragera byla obrovská souhra a úcta těchto dvou profesí. To byl také základní motiv, proč k němu člověk chtěl jít pracovat. Ti lidé spolupracovali, protože byli vychováni Fakultou architektury pozemního stavitelství. I když se občas špičkovali, velmi se ctili. Karel Prager dělal partu, tak tomu říkal. Pořád se staral o své lidi. Jednou za rok odjel na 14 dní do Jugoslávie, vrátil se a potom své lidi zase vychovával. Jeho spolupracovníci, to bylo jeho největší bohatství.

Přiznávám, že mi v tom trochu rezonuje až diktátorský přístup. Za jakých okolností jste od něj odcházel na volnou nohu?

Bylo mi 29 let a odcházel jsem z podniku dohodou. Krátce poté, co jsem si na něm vydobyl, že budu dělat Dvoranu v Rudolfinu v rekonstrukci. Abych mohl odejít dohodou, dostal jsem od něj podmínku, že musím vzít s sebou jednu zakázku: dostavbu Základní školy Jitřní v Praze 4. Takový to byl formát! Samozřejmě to bylo proto, že potřeboval mít volné ruce kvůli rekonstrukci Rudolfína. Tehdy totiž všechno probíhalo od státních investorů plánem, co se když mělo odevzdat. Přestože jsem neměl autorizaci, podepsal jsem, že zajistím projektovou dokumentaci na dostavbu v Jitřní a odešel. Mimochodem, ve stejný den od Pragera odcházel i Roman Koutský z Ateliéru 7.

Oleg Haman - CASUA

CASUA vznikla bezprostředně po vašem odchodu od Pragera?

Asi tři měsíce jsem spolupracoval s Ondřejem Gattermayerem (dnes Ateliér P.H.A., pozn. aut.) Jezdil jsem do Švýcarska, kde jsem se učil pracovat na počítačích, konkrétně se softwarem, který byl příliš složitý, místo toho, aby nám ve tvorbě pomáhal. Počítače jsem pak na několik let opustil a tvrdil jsem, že rukama jsme rychlejší. Konsorcium CASUA jsme s Alešem Poděbradem založili 1.7. 1990, de iure jako společnost s ručením omezeným jsme ale vznikli až 27.12. 1991. Nutno podotknout, a tím se vracím ke vztahu architekt-stavař, že kolega je stavební inženýr.

Ve vašem profesním curriculum vitae je zlatým písmem napsána celá řada urbanistických projektů. To, předpokládám, není dílem náhody.

První tři roky jsou na Fakultě architektury pro všechny společné. Až poté si vybíráte specializaci. V době mých studií nebylo na škole tolik osobností, a tak jsem dostal jednu radu: jít na urbanismus, kde je profesor Jindřich Krise, hvězda evropského formátu. Krise byl renesanční člověk, miloval Prahu a mimo jiné kreslil i domy. Říkal mi: “Jestli chcete, mladý muži, dělat architekturu, tak se dobře ožeňte.” Ale vážně, Krise byl neuvěřitelný, dělal před válkou třeba i s Albertem Speerem a dokonce jej uznával i Prager.  A to bylo co říct.

Proč?

U přijímacího pohovoru na mě Prager ječel, že on urbanismus totálně neuznává. Pamatuji si, jak mlátil do stolu a za ním visela mapa funkčního využití Smíchova v barevných plochách v měřítku 1:2000. Jinými slovy jeho urbanistický plán. Nezbývalo mi než mlčet a čekat. Když jsem se pak zmínil, že jsem studoval o profesora Kriseho, zklidnil se. Oni dva se totiž potkávali často při procházkách, při venčení pragerových psů.

Oleg Haman - CASUA

Váš první projekt v rámci kanceláře CASUA mělo přesah do urbanismu?

Mě vždy zajímaly sestavy domů. Našim prvním počinem byl obytný soubor Vinice: 6,5 hektarů, hodně domů. Nebyl tam územní plán. Museli jsme to rozkreslit, stabilizovat a udělat územní plán. Od první čárky do poslední kolaudace vše trvalo sedm let, což je totální rekord. Představte si, že na vydané územní rozhodnutí a nikdo se neodvolal! A to součástí projektu Vinice byly i dva až jednadvacetipatrové domy.

Odtud už byl jen krůček k oceňované studii regulace výškových staveb na vybraných rozvojových lokalitách Prahy…

To jsme dělali pro dnešní IPR a zpočátku jsme vůbec nevěděli, jak to uchopit. Pomohl nám digitální 3D model Prahy. Ten nám umožnil pracovat s průměrnou výškou a dělat vizuální analýzy.

Které oblasti jste vlastně zkoumali?

Podle územního plánu, který tehdy platil, se jednalo o velké rozvojové území. Třeba Bubny. Přidali jsme si k tomu vnější centra osídlení - například vesnice kolem Prahy. Zkoumali jsme, co by se stalo, kdyby se tam něco postavilo. Tu studii pak UNESCO zhodnotilo jako příklad následování jiných měst. Dokonce i Klub staré Prahy s tím byl vcelku spokojen. V těch počítačích to bylo totiž relativně přesné. To nebylo intuitivní, ale exaktní.

Zkuste nám vaši váš přístup alespoň trochu přibližit?

Vzali jsme si městskou památkovou rezervaci, srdce Prahy. Pracovali jsme s průměrnou výškou, odbourali jsme 5% nižších a vyšších a udělali průměrnou statistickou výšku římsy. Co bylo nad jeden metr, to byl nadlimitní stav. Všechny nadlimitní stavby jsme označili červenou barvou. Klub za starou Prahu i památkáři se mohli zbláznit! Výšková stavba je totiž i katedrála, všechny paláce, všechny domy kolem Příkopů, tam kde byly hradby… Muzeum je výšková budova. Na tom jsme dokazovali, že výška té budovy je otázkou prestiže a postavení, což je navíc pro stověžatou Prahu charakteristické.  Zkrátka, investor chtěl vždy mít nejvyšší dům. Na tom není nic špatného. Ale ty stavby se musí dávat do těch správných urbanistických pozic a nesmí ovlivnit památky a panorama. Tehdy jsme využili princip možných kostiček…

Kostiček?

Vybrali jsme budovy různých výšek, které již stojí ve světě, a ty jsme vkládali do modelu Prahy a sledovali, jak by se to panorama měnilo z různých bodů vnímání. Vyhodnocovali jsme SWOT analýzou příležitosti a hrozby, hledali lokality, kde by mohl vzniknout kupříkladu žádoucí cluster vysokých domů.

Oleg Haman - CASUA

Ještě zajímavější mohla být další vaše práce s názvem “Prostorová regulace centrální historické části Karlových Varů.

Karlovy Vary mají dynamický terén a historickou parcelaci, velikosti domů. A my žijeme v zemi, kde nadzemní i podzemní podlaží je ve třech různých normách definována různě. Dostali jsme k dispozici technickou mapu. V ní byly výšky vstupních schodů do těchto domů. Tento bod jsme nazvali referenčním bodem. Pak jsme obešli Karlovy Vary a vybrali si osm typických reprezentantů různých domů. Ty jsme posléze profotili fotogrametrickou metodou. Z toho se pak daly vyčíst konstrukční výšky domů. Zaregulovali jsme výšku hřebene a římsy a dávali jsme tam 50 centimetrů navíc. Každá parcela měla regulaci, jak ten dům má být vysoký. Nepočítali jsme, kolik je tam nadzemních či podzemních podlaží, dělali jsme to ve výškách vztažených k tomu referenčnímu domu.

Na první pohled by se mohlo stát, že jste vyprofilovaní na podobně orientované projekty jako jsou právě Karlovy Vary.

Ale pravda je taková, že z padesáti procent děláme rezidenční bydlení. Samozřejmě navrhujeme kanceláře, zajímavou referencí je dostavba letiště v Bratislavě nebo bytový dům v Almaty, v Kazachstánu. Projektujeme také občanské stavby - zdravotnické nebo třeba radnice. Málo děláme interiéry a vily. To je někdy separé disciplína.

Kolik vás teď v CASUA pracuje?

Inhouse nyní zaměstnáváme sedmdesát lidí - architekty a stavaře. Zbytek outsourcujeme.

Jak jste se stal prezidentem Obce architektů?

To za mnou přišel dnes už zesnulý architekt Standa Hubička. To je architekt, který dělal most přes Nuselské údolí nebo v Pařížské ulici sídlo Mezinárodního svazu studentstva.
Ten tedy za mnou přišel a přemluvil mě, abych to vzal, aby Obec fungovala. Obecně dnes ve spolcích nikdo nechce být. Ani já nechtěl. Na druhou stranu, fascinovala mě dlouholetá tradice Grand Prix Architektů - Národní ceny za Architekturu, která se pořádá od roku 1992, kdy vznikla samostatná Česká republika.

Oleg Haman - CASUA

Čím je toto ocenění výjimečné a prestižní?

Svou kontinuitou od roku 1993, když byla prezidentkou Alena Šrámková. A pak také mezinárodní pětičlennou porotou, ve které je jeden neprojektující architekt na území České republiky, jeden teoretik kvůli kulturnímu kontextu, v minulosti to byli například sochař Skála, malíř Sopko nebo profesor Šlapeta. Dále je tam zachován federalistický princip, takže je tam vždy někdo ze Slovenska. A pak jsou tam velké osobnosti ze zahraničí. Minulý rok to byl třeba Fabrizio Barozzi, autor štětínské Filharmonie a nositel ceny Mies van der Rohe, předtím kupříkladu Nikolaj Šumakov, vítěz ceny Augusta Perreta. V letošním roce bude součástí poroty Francouz Christian de Portzamparc, držitel Pritzkerovy ceny a architekt francouzského velvyslanectví v Berlíně nebo sídla novin Le Monde v Paříži. Zdatně mu budou sekundovat úžasný dvaaosmdesátiletý Fin Pekka Salminen, partner světoznámé architektonické kanceláře MVRDV Fokke Moerel nebo Dan Merta, ředitel Galerie Jaroslava Fragnera.

Vidím, že se jako prezident činíte.

Počet prací, přihlášených do Grand Prix v roce 2019 bylo 321. Těším mě, že je to největší a nejprestižnější přehlídka na území naší republiky. A abych nezapomněl, nebyli jsme v Mezinárodním svazu architektů UIA a znovu jsme tam v roce 2017 vstoupili. Jako zakládající člen UIA jsme se znovu vrátili na mapu světa.

 

Oleg Haman - CASUA

Oleg Haman (nar. 1960 v Praze) vystudoval FA ČVUT, obor urbanismus a územní plánování v ateliéru profesora Krise. Po absolutoriu s vyznamenáním pracoval v Architektonickém ateliéru 3 u ing. arch. Karla Pragera. V roce 1990 založil společně s ing. Alešem Poděbradem konsorcium CASUA.
Je podepsán pod úspěšné projekty, jako jsou například Zásady umisťování výškových stavb na území Hlavního města Prahy a ochrana památek UNESCO z roku 2007, Územní plán města Ústí nad Labem (2013) či urbanistický projekt Prostorová regulace centrální historické části Karlových Varů. Od roku 2014 je prezidentem zapsaného spolku Obce architektů.

CASUA je architektonická a projektová kancelář, v současnosti sídlící v pražském Karlíně, která byla založena v roce 1991 stavebním inženýrem Alešem Poděbradem a architektem Olegem Hamanem. Jejich záměrem bylo vybudovat ateliér založený na spolupráci architektů a stavebních inženýrů. Ateliér CASUA disponuje týmem více než 70 zkušených i mladých, ambiciózních architektů a stavebních inženýrů, pracujících na velkých projektech. Kancelář má za sebou dlouhou řadu úspěšných projektů v oblasti urbanismu, územního plánování, bytové a občanské výstavby.


Tento rozhovor vznikil v rámci magazínu OKO 2020.
Celý magazín si můžete pročíst ZDE.

Novinky & akce

Výbuchem zničený domov nahradil moderní dům

Představte si, že v klidu sedíte doma a plánujete rekonstrukci domova. Vaše dospělé děti již z domova odešly ...

Rozhovor s Jiřím Pokorným o firmě WoodAl

Dřevo a hliník.  „Když si tohle zapamatujete ve spojení se značkou WoodAl, už to nikdy nevyslovíte špatně,” u...

Bezpečno v koupelně i před viry a bakteriemi

Koupelna je pro nás synonymem čistoty. Především v dnešní době je také čistota a zdraví o to více skloňovaným...

Odběr novinek

Zadejte vaši emailovou adresu a my vám budeme posílat všechny novinky, trendy a zajímavé akce.

Vložením e-mailu souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů.