NOVINKY

Chci, abychom rostli společně, ego neřeším.

Arch. Viktorie Součková | Křižíkova

Inovativní architektka, srdečná žena, spravedlivá šéfová, někdejší studentka Evy Jiřičné a máma od čtyř dětí. Ano, i tolik přívlastků může mít jeden člověk. Viktorie Součková, která hýří nadšením, když mluví o svých projektech a umí se i rozčílit nad nesmyslnou legislativou, pracovala mnoho let v ateliéru Foster v Londýně a nyní vede kancelář Bogle Architects v Praze. Angličtinu mísí s češtinou a oba jazyky jsou pro ni naprosto přirozené. Každý student architektury by podle ní měl vycestovat a sbírat zkušenosti v cizině. Ve firmě je spravedlivá a dává možnost všem vyniknout, zásluhy připisuje vždy celému týmu a chce, aby rostli všichni společně. Klient je pro ni rovnocenný partner a na projektu musí pracovat společně. To je Viktorie Součková, žena, která je ve světě architektury nepřehlédnutelná. 

Arch. Viktorie Součková | Křižíkova

Viktorie, jaká byla vaše cesta k architektuře?

Cestu jsem měla malinkou usnadněnou tím, že oba rodiče jsou architekti a dědeček inženýr mostů. Se sestrou, která je nyní také architektka, jsme tedy věděli, co to obnáší a přišlo nám to prima. I když jsem měla jedno období, kdy jsem chtěla být geolog, jenže potom přišel ten rozhodný rok na gymnáziu a tehdy vyhrála opravdu ta architektura.

Jsme rádi, že vyhrála architektura. Studovala jste tedy dále na UMPRUM v Praze a jednou z vašich kantorek byla také Eva Jiřičná. Jak na toto období vzpomínáte? Čím vás ovlivnila?

Ano, to bylo v polovině studia a vlastně mi změnila celé vnímání architektury. Do té doby jsme dostali zadání – tady máte projekt a ten vyprojektujte – interiér, rodinný dům, kancelář. Ona přišla s více koncepčním myšlením, tak jak se architektura v Británii vyučuje. Tam se totiž preferuje, aby si studenti sami dokázali představit, co by na konkrétním místě mělo stát a proč, než vyloženě kreslit něco s detaily, které ještě neumí a které se naučí později v praxi. To mě od Evy Jiřičné hodně ovlivnilo. Vždycky když přijela, tak se nám velmi věnovala a seděli jsme hodiny a hodiny nad každým projektem a pokračovali jsme filozofií, sociologií a dalšími zajímavými tématy.

Arch. Viktorie Součková | Křižíkova

To muselo být úžasné. Jste s ní ještě v kontaktu?

Ano jsme, naposledy jsem přijela na její výstavu spojenou s jejími 80. narozeninami do DOXU, což bylo hrozně milé, protože hrozně toužila vidět moje děti a tam se to podařilo. Moje nejmladší dcera k ní dokonce přišla a řekla jí, že má hrozný hlad a Eva jí na to odpověděla, že ona také, že jí od rána jen všichni gratulují, ani najíst se nestihla (smích). V pondělí ale letím do Londýna a tam mám přednášet na české ambasádě, tak jí snad napíšu, abychom se viděly. 

Díky Evě Jiřičné jste se také za studií dostala do Londýna do ateliéru Foster.

V posledním ročníku mi nabídla, jestli bych nechtěla jet na stáž. Mluvili jsme o Grimshaw, Rogers, Fosters a mně bylo jedno ke komu, byla jsem moc ráda, že odjedu. Ale tehdy jsme ještě nebyli v Evropské unii, a tak vyřizování víza a dalších náležitostí trvalo hrozně dlouho. Když jsem tedy potom konečně odjela, měla jsem vízum na tři měsíce, a to mi přišlo hrozně málo. Tak mi vízum prodloužili na půl roku a pak mi dokonce nabídli, že mi jej prodlouží na celý rok. To už jsem ale řešila, že musím dokončit diplomku v Česku. Tehdy jsme se ale s Evou v Londýně často vídaly a ona mi stále opakovala, že tohle je přece mnohem lepší a že diplom zvládneme. V reálu mi potom zbyly dva měsíce na diplomku, takže jsem skoro nespala, ale nakonec to bylo úžasné zakončení, protože mi Eva domluvila pro obhajobu mého futuristického projektu školy tenkrát oponentku Karen Cook, která pracuje v PLP.

Po obhajobě jste se ale vrátila zpět do Fosteru a zůstala jste tam celých 7 let.

Ano, potom po prázdninách přijel k Fosterovi do Londýna Charles Butler, z Karlín group, měli zakázku v Praze. Takže brzy na to mi z Fostera volali, že mi vyřizují vízum a že tu zakázku mám já. Nakonec tedy z toho projektu sešlo, ale zase přišel jiný, myslím že škola Bexley a poté chodily další projekty a najednou jsem měla pětileté vízum. Tehdy jsem si tam také našla přítele, v roce 2006 jsme se vzali v Česku, já odjela do Londýna a on zůstal v Praze. A najednou jsme řešili, co budeme dělat, babičky tlačily, kdy budou mít vnoučata, takže jsem se rozhodla, že se vrátím do Prahy. Shodou okolností se mi ozval pan Bogle, který zrovna dělal soutěž na Nákladové nádraží Žižkov, na kterém jsme poté další čtyři roky pracovali. Ze začátku jsme hodně pendlovali mezi Prahou a Londýnem, ale poté jsme se usadili na Revoluční v Praze a nyní už je nás tady v Bogle přes 30. 

Arch. Viktorie Součková | Křižíkova

V Bogle Architects nyní působíte mnoho let jako výkonná ředitelka. Čím jsou pro vás výjimeční a co se vám na práci v Bogle Architects líbí?

Nás je tady víc, co jsme byli u Fostera a potkali jsme se před 23 lety, takže máme jakousi fosterovskou výchovu, tedy určitý styl práce. Tam to nebylo tak, že by si člověk bezhlavě kreslil, ale bylo to velmi strukturované – mám nápad, koncept, ten musím zanalyzovat, musím vědět, proč tohle stavím. Tedy ta analytická část je velmi důležitá. No a potom dojde k samotnému návrhu, jeho variantám, děláme 3D modely a velmi úzce spolupracujeme s klientem. To je pro nás hrozně důležité, protože klienti k nám chodili a byli zvyklí na jiný přístup – architektovi zadali projekt, půl roku o něm neslyšeli, ten potom přišel, projekt předal a řekl, že na něj má autorská práva a že se nesmí měnit. Tak to ale nejde, my jsme tady totiž pro klienta, my mu pomáháme vymyslet a zrealizovat ideu a je to velmi úzká spolupráce. Všechno v průběhu zakázky komunikujeme, dáváme varianty, aby se mohli rozhodnout i z ekonomického hlediska a aby se ten projekt mohl opravdu postavit a nápad nezůstal jen někde v šuplíku.

Máte v rámci Bogle nějaký určitý styl, rukopis? 

Nemáme jeden styl, ale snažíme se všechno dělat poctivě, správně, všechno u nás prochází xkrát kontrolou, aby to bylo bezchybné a perfektní. Musíme brát v potaz jasně dané regulace, předpisy, osvětlení atd. Když to totiž jednou člověk podcení, tak ho to brzy dohoní. Máme i díky tomu spoustu klientů, kteří se rádi vracejí, protože oceňují tu kvalitu.

Jak se dá podle vás této kvality dosáhnout?

Pracujeme tak, že si zkontrolujeme soulad s územním plánem, nastudujeme si mantinely a pak je hrozně důležité na to místo jít, projít si to, prohlédnout a pak se o tom začneme bavit a ve 3D představovat naše idei. Něco si naskicujeme , pak se to dá do počítače s přesnými rozměry, ale je to proces, který se vyvíjí. Jdeme doleva, doprava, než dojdeme k finále, kdy jsou všichni ve shodě. A když jsou všichni ve shodě, tak je to ten nejlepší návrh a ujištění, že to takhle mělo být.

Zmínila jste Nákladové nádraží Žižkov - tento projekt se nakonec nerealizoval a dokonce se až letos položil základní kámen. Proč se to tolik zkomplikovalo?

Ten projekt se totiž celý změnil. Tenkrát to bylo naplánované jako mix kanceláří, bytů a obrovské shopping centrum. Ale než dostali územní rozhodnutí, byl rok 2012 a investoři už na tento projekt neměli déle energii, a tak jej prodali Central Group. Ti ale staví hlavně rezidenční domy, takže je to nyní plně rezidenční projekt s komercí jen v přízemí. Architektonických kanceláří, co na tom pracují, je více. Když ale zavzpomínám na dobu, kdy jsme měli projekt my, vyhráli jsme ho vlastně také díky obrovskému 3D modelu, který byl větší, než tenhle třímetrový stůl. Všichni na něj koukali a lépe si dovedli představit, co ‚čísla‘ v zadání znamenají ve hmotách.Tehdy přišel pan místostarosta Prahy 10 s tím, že by měli developeři vrátit pozemky lidem a ti tam postavit domy se zahrádkami, což bylo dost mimo, protože tohle se má řešit mnohem dříve, před prodejem rozsáhlých pozemků investorům. Klasicky se to v ostatních zemích ohledně brownfieldu dělá tak, že se vytvoří masterplan, promyslí se záměr a teprve potom se pozemky prodávají. Teď už se to tady ale i s IPREM děje a ti mají vždy vypracované studie a je to domyšlenější.

Jaké atributy máte u architektury nejraději vy?

Moje mantra je, že to musí být čisté, funkční, jednoduché. V Bogle Architects nemáme žádný konkrétní styl, vždycky nám dá až to místo nějaký nápad. Pan Bogle se vždy chce na jednotlivých návrzích podílet, slyšet, co nás napadlo a pak nás poštouchne nějakým směrem. Dáváme prostor všem, aby se mohli zapojit a přijít se svými návrhy a to je potom fajn, že to společně dáváme dohromady a tím pádem rosteme všichni společně. Chci, aby to byla vždycky týmová práce a neměl zásluhy jeden konkrétní člověk. Možná je to tím, že jsem žena a nemám takové ego (smích).

Arch. Viktorie Součková | Křižíkova

To je fantastický přístup, jak motivovat ve firmě mladé architekty.

Měli jsme tady jednoho studenta a ten říkal, že je učitelé přesvědčují, aby si hned založili své studio a nešli do velkých architektonických kanceláří. Mně to ale přijde jako hloupost, protože si myslím, že ze školy člověk neví vlastně nic a měl by ideálně vycestovat, naučit se jazyk, vidět, jak se domy navrhují v praxi, jak funguje spolupráce s profesemi a jak velké úspěšné ateliéry makají na detailech, aby byly perfektně domyšlené. 

Vy jste vycestovala a nakonec se vrátila. Nechybí vám život v Londýně? 

Někdy jo, ale když jsem tam žila, neměla jsem rodinu ani děti a tudíž spoustu volného času na kino, divadlo, nákupy, výstavy, bary a zpětně si říkám, že to bylo prima. Ale nyní tam bydlet se čtyřma dětma, vozit je do škol, tak to určitě ne. Londýn je obrovský a drahý a oproti tomu je pro nás Praha mnohem jednodušší i s ohledem na logistiku. Stále tam ale často jezdíme, máme tam manželovy rodiče a setkáváme se tam s celou rodinou, naše anglická babička má už nyní 12 vnuků, tak je to vždycky velké.

Chybí vám něco v české architektuře, co v zahraničí funguje? 

Mně se nelíbí přístup já jsem architekt a mě bude klient poslouchat. S takovým myšlením by v Anglii nebo i jinde nepochodil. S klientem je to úzká spolupráce, musíme se navzájem respektovat, jsme si rovní. V cizině také na schůzkách sedí statik, požárník, rozpočtář a ten hlídá projekt, aby byl v mantinelech a podle toho se ten projekt i vyvíjí. Když je totiž projekt již v podrobnějších fázích, tak se strašně špatně zlevňuje. Takové věci mi tady chybí, protože potom není domyšlen postup. Například projektový manažer nemá být klient a developer by měl mít dobrou vizi. Tým v zahraničí také funguje kolegiálně, všem jde vždy o to, aby to byl nejlepší, nejhezčí projekt a rozpočtově v pořádku. Tady je to tak nějak rozvleklé a mdlé a často se řešení jen opakují a nehledají se nové, inovativní. Navíc doba je teď těžká a slyšíme, že lidem je to jedno, hlavně ať je to rychle a levně.

To je rozdíl v přístupu a existuje i nějaký rozdíl mezi českou a anglickou architekturou?

Určitě, v Anglii je v podstatě většina staveb ocelové konstrukce - protože je to rychlé, cenově srovnatelné, jsou zvyklí na sádrokartonové příčky a je to suchý proces. Tady z nějakého důvodu ocelové konstrukce více hoří, takže se používat nesmí, pokud to není opláštěné a to už vychází draze. Přijde mi smutné, jak je všechno úplně stejné, beton beton beton, Smíchov, Florenc…Jsme v 21. století a měli bychom být daleko inovativnější. Máme tady betonové lobby a přitom je výroba betonu tak neekologická. Máme také přísnější vyhlášku na osvětlení, nebo lepené dřevěné nosníky. Z těch se staví vysoké domy, je to ekologické, hezké a je to budoucnost. Tady jde stavět pouze do 12 metrů, protože dřevo ‚hoří, ale nikdo nezkoumá do detailu vlastnosti lepených nosníků tzv GLT – Glue laminated timber. Chceme se tím zabývat, aby se legislativa změnila a takovéto stavby byly povolené. Developeři staví z betonu, protože jim to vychází nejlépe. Ale v zahraničí jsou rádi, když mají desetiprocentní profit. Tady jsou ty profity neúměrné a i když se zdražilo, procenta si stále zachovávají a to mi přijde nefér. Mělo by nám jít hlavně o to, že něco kvalitního po sobě zanecháme. 

Arch. Viktorie Součková | Křižíkova

Jak složité by bylo prosadit změnu legislativy?

Je to těžké, už víckrát jsme si říkali, že jdeme něco změnit, ale on se nenajde asi nikdo, kdo by si to vzal na triko. Ale na druhou stranu nám jeden ostravský klient řekl, že pokud chceme dřevo, že to můžeme zkusit. Podle mě je potřeba pořádně vysvětlit, že ty materiály opravdu vydrží stejně a jsou stejně kvalitní. Přitom v Rakousku, Skandinávii nebo Anglii už dávno tyto materiály uznané jsou a pokud jsme v EU, mělo by to platit všude. Musíme bojovat. 

Zmínila jste Ostravu, kde navrhujete celou čtvrť Rezidence Stodolní. Může snad lokalita u bývalých jatek působit negativně?

Doufám že ne! Já Ostravu zas tak neznám, ale vyhráli jsme tam teď dokonce dva projekty. Byl to veřejný tender, kde město prodávalo své pozemky a jasně určilo, jaká jsou omezení. Chtěli nabídku ceny a návrhy od developerů a architektů. Bylo to tedy transparentní, mají celý tým poradců, všichni jsou do toho zapálení a nadšení. Perfektní, takhle by to mělo být. Je to super místo, je tam historie, spousta mladých lidí. Ostraváci jsou takoví přímočaří a co řeknou, to platí. Také jsou tam hezké baráky, nádherné Vítkovické ocelárny, dobří architekti. Město má perfektní vibe. 

V jakém stádiu tento projekt je?

Dáváme teď dohromady tým a je to docela problém, protože nejsou stavební inženýři. Lidi ze stavárny se často překlopí do architektury, ale to je zase dobře v tom, že mají perfektní technické znalosti. 

Bavíme se teď o stavebním světě, což je často mužský svět. Jak se vám tam pracuje jako ženě? 

Někdy je to výhoda, někdy nevýhoda. Měla jsem spoustu takových zážitků, jako těhotná jsem byla na schůzce a za tři týdny už i s kočárem a pánové kolem mě měli hlášky jako jaktože nejsem doma u plotny. Nebo jeden člověk mi řekl, že jestli si myslím, že jako ženská se čtyřma dětma tady mám nějakou šanci, tak to teda nemám a že mi všechny projekty přebere.

Arch. Viktorie Součková | Křižíkova

Teď už snad pochopil, jak moc se spletl.

No jo, ale je to i výhoda, s chlapama se mi jako ženě vychází většinou dobře. Jen se občas stane, že máme schůzku a všechno je dořešeno, ale oni potřebují ještě důležitě klábosit, tak to je vyháním, že zavíráme a jdeme domů, protože já ještě musím nakoupit a uvařit večeři (smích).

Když jsme u těch dětí. Jak se dá takhle náročná práce zvládnout se čtyřmi dětmi? Jaké jsou vaše tipy?

Hlavně v klidu. S úsměvem, člověk se nesmí stresovat a starat. S prvním dítětem jsem i občas šla někam na hřiště a tam jsem slyšela jen nesedej si tam, nechoď tam, neskákej, budeš špinavej, podívej se na sebe, jak vypadáš… Stále samé ne, tak tohle třeba neřeším, ale samozřejmě to má své hranice, když se třeba hašteřili spolu, tak jsem zasáhla, ale jinak nebylo potřeba. Se čtyřma už to musí ale v rodině fungovat jako v armádě a každý z nich má nějaký úkol, musí poslouchat, vzájemně si pomáhat. Mám super manžela, kterého děti baví a nevadí mu je vyzvedávat. Samozřejmě asi jako všichni chlapi neví, kdy mají narozeniny a jakou mají velikost bot nebo oblečení, ale to jsou maličkosti (smích). 

Arch. Viktorie Součková | Křižíkova

Máte za sebou velkou spoustu projektů. Je pro vás nějaký z nich speciální?

Takové moje ‚baby‘ je asi Šárecký dvůr, který jsem řešila od začátku, mezitím jsem měla několik dětí, než se podařilo povolení. Taky bylo hrozně zajímavé projektování v Dolních Břežanech, kde jsme stavěli laserovou halu a vědce velmi všechno zajímalo a měli opravdu relevantní dotazy. Například se ta budova nesměla hnout v rámci nějakých vibrací, protože jejich přístroje byly natolik jemné, že by to zničilo práci, takže jsme vymysleli, že se tato budova, která je velká jako fotbalové hřiště, přivrtá ke skále. Bylo to hrozně zajímavé a bylo také prima, že výběr materiálů nechali na nás, kdy nám jako architektům věřili. Od té doby těch projektů hrozně přibylo. Pracujeme například pro jednu fakultu Karlovy univerzity v Hradci, máme tam velký tým, který musí propojit přes 3000 místností. Snažíme se nad projektem přemýšlet úplně jinak, než že pouze zmodernizujeme budovu přesně, jak byla. Ptáme se, jak to má fungovat za třicet let, snažíme se přemýšlet dopředu a to tady v Česku ještě běžné není. V Anglii chtějí být stále inovativní a konstruktivní. To se ale učí děti už od malička ve školkách, školách, neučí se letopočty nazpaměť, ale spíše různé konsekvence. A když lidé takhle vyrůstají, tak přemýšlí nad věcmi úplně jinak, jsou nadšenější, zapálenější. 

Ano, to je pravda. Jaké změny byste tedy přála české architektuře?

Více inovace, udržitelnosti, dřevěné stavby, klienty s vizí. Aby nebyly peníze na prvním místě, abychom měli snahu udělat něco lepšího a kvalitnějšího, co po nás zůstane a čím se budeme moci pyšnit. 
__________________
VIKTORIE SOUČKOVÁ
(*1974)
Viktorie Součková je výkonná ředitelka pražské kanceláře Bogle Architects. Promovala na UMPRUM v Praze v roce 2000, kde studovala také u Evy Jiřičné. Od roku 1999 pracovala u Foster + Partners v Londýně, a to například na projektech Metropolitan Warsaw nebo tribuna Newbury Racecourse. V roce 2007 se vrátila zpět do Prahy a vedla kancelář Hamiltons (později BFLS), kteří se stali součástí Bogle Architects v roce 2012. Mezi její nejznámější stavby patří  Laserové výzkumné středisko ELI Beamlines v Dolních Břežanech (největší výzkumný projekt v dějinách ČR), Šárecký Dvůr, Smíchoff, Astrid Gardens,  Top Residence Pomezí nebo Residence Neugraf.

Rozhovor vznikl v rámci příprav magazínu OKO 2022. Celý magazín nebo předchozí čísla si můžete přečíst ZDE.

 

Novinky & akce

Odsavače par, které zapadnou do vašeho interiéru

Nedílnou součástí kuchyně je odsavač par. Kromě funkčního vybavení, které v kuchyni a celém interiéru udržuje...

Tvořím i ve chvílích, kdy vypadám, že odpočívám.

Stanislav Fiala je výraznou osobností české architektury, umělec, přátelský a skromný člověk, který u spolupr...

Porte Karpi. Výjimečné dveře a kliky zahalené do italského designu

Dveře jsou výrazným prvkem každého interiéru. Už dávno nejde jen o jejich praktickou funkci, ale také o desig...

Odběr novinek

Zadejte vaši emailovou adresu a my vám budeme posílat všechny novinky, trendy a zajímavé akce.

Vložením e-mailu souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů.

Cookies Cookies

Potřebujeme váš souhlas k využití jednotlivých dat, aby se vám mimo jiné mohly ukazovat informace týkající se vašich zájmů. Souhlas udělíte kliknutím na tlačítko „OK“.

Zde máte možnost přizpůsobit si nastavení souborů cookies v souladu s vlastními preferencemi.

Potřebujeme váš souhlas k využití jednotlivých dat, aby se vám mimo jiné mohly ukazovat informace týkající se vašich zájmů.