Důležité sdělení:

Vážení klienti,

dovolujeme si vás upozornit, že 29. 3. - 1. 4. 2024 bude Centrum bydlení a designu Křižíkova z důvodu Velikonočních svátků UZAVŘENO.

Přejeme vám krásné Velikonoce.

NOVINKY

71 minut pozitivního myšlení s Josefem Pleskotem

71 minut pozitivního myšlení s Josefem Pleskotem

Architekta Josefa Pleskota netřeba představovat. V novodobé historii tuzemské architektury sehrál zcela zásadní roli. Jeho jméno se bude v odborných kruzích skloňovat i v době, kdy už tady nikdo z nás nebude. Možná o to více vás překvapí, když se z běžného interview, které s ním vedete, stane neplacený kurz pozitivního myšlení. „Pořád si říkám, že věci mají smysl. Jelikož si myslím, že bez osobního nasazení se nezmění nic, snažím se být stále aktivní a sám sebe nutím k tomu, abych nezůstal v nářcích. A to není lehké,” odkrývá Josef Pleskot  - rodák z Písku, který se před časem zbláznil do včelaření - svou životní filozofii.

V rozhovoru, který se objeví ve stejném vydání magazínu jako ten s Vámi, byl architekt Petr Pelčák velmi kritický k naší společnosti. Doslova řekl, cituji: „Naše společnost vybírá pro veřejné stavby a tedy pro vytváření své kultury nejlacinější a tedy logicky nejhorší projekty. To znamená, že jsme nekulturní. Jsme tedy v hluboké krizi. Jsme nemocná společnost.” Vnímáte současnou atmosféru v České republice podobně?

Do značné míry bych souhlasil. Hrozně špatně se mi to ale říká, protože to znamená, že se člověk ze společnosti vyděluje a staví se do lepšího světla. A to se mi příčí. Považuji se za součást této společnosti, čili musím být chorobou zasažený jako celá ta společnost. Mám právo stavět se do role proroka, který vidí víc než celá ta společnost? Jistě, když se společnost propadá, propadá se i architektura, o tom není pochyb. Jestli však to propadání na konci nemá nějaký pozitivní odrazový moment, který tu společnost nějak pozvedne, bůhví. Jedeme v tom vleku, vydělit se z toho nemůžeme. Pokoušet se ale o získání rozumného odstupu je povinností zodpovědných lidí, aby mohl být se starostlivostí reflektován stav společnosti. Zůstává otazník, jestli je reflexe správná.

Někdy mám pocit, že Češi nedoceňují, co tady vlastně mají. Kritiků je celá řada, a přesto i u nás stále vzniká kvalitní architektura. Ostatně, stačí se podívat na Vaše projekty. Napadá mě vinařský dům Sonberg v moravských Popicích, který obdivuju za to, jak dokáže s grácií stárnout nebo třeba Dolní oblasti Vítkovice, která dodnes společnost výrazně polarizuje. Mám dojem, že Vy na architekturu nazíráte vždy pozitivně.

Absolutně. Opravdu se nikdy nestavím do kontrastu vůči přirozenému okolí, do kterého architekturu projektuju. Snažím se vidět pozitivně i ty špatné věci. V tom jsem trošku “ulítlej”. Nehezkosti, diskrepance, viditelné závady, které jsou pro některé mé kolegy nepřekonatelné a jsou schopni kvůli vysněnému domu upravit celou krajinu… já nemám tu potřebu. Naopak, všechno, co se tam sejde, i ty špatné věci nějak zabudovávám.

Napadá vás něco konkrétního, kdy vidíte něco pozitivního v něčem, řekněme, negativním?

Již delší čas se zabývám tzv. severojižní magistrálou v Praze. Většina architektů vnímá špatně, že ta cesta je visutá na nohách, přemosťuje město, rozděluje je. Tohle já jako negativum vůbec nevnímám. Já v tom odpoutání od terénu vidím možnost úplně nového nadechnutí, jsme s niveletou o 6-8 metrů výše. Z takto zdvižené magistrály vidíme celou Prahu. Vnímáme ji jako celek, jako uchopitelné město. To je úžasné. Říkám to už asi patnáct let, ale nikoho jsem o tom, že jde o obrovské pozitivum a obrovskou šanci nepřesvědčil. Problém je v tom, že k té visuté formě hlavní pražské třídy nejsme ochotní přimknout nové domy. Nebo to možná neumíme.

V kontextu s evropskou architekturou by se dalo říct, že Češi jsou mistři ve stanovování limitů. Vidíte v tomto ohledu pozitivní posun nebo těch limitů přibývá?

Nejsme dost chytří. Ty normy si děláme tvrdší, než bychom museli. Vytváříme je pro právníky, ne pro lidi a další možný vývoj. Jsme hodně opatrní až alibističtí. Co je správné? Jistě: ochránit zdraví, životy, zajistit bezpečnost. Ale není přílišná bezpečnost příliš nebezpečná? Jakmile se člověk začne spoléhat, že ho životem provází nějaké zábradlí, které je kontinuální, obrazně řečeno, a kterého se držíte, máte jistotu, že nikam nespadnete, že se vám nic špatného nestane. Zde vidím chybu. Naopak, aby člověk žil komplexním životem, potřebuje si pěstovat určitý pocit sebezáchovy, potřebuje si trénovat bystrost, vnímat to potenciální nebezpečí. Myslím si, že přílišná bezpečnost může nakonec degenerovat lidskou psychiku a lidskou citlivost. Můžu být ale konkrétní…

Prosím.

Proč je tak přísná norma na schody, když víme, že jiné sklony a počty stupňů na rameni nezpůsobují člověku žádné zásadní újmy? Proč je to tak kategoricky přísné? Ano, jsou jistá optima, která lze doporučovat, ale často je lze splnit pouze na úkor něčeho jiného podstatného. Správně vyhodnocovat tyto situace by mělo být právem profesionálních architektů. Když máte více stupňů na schodišťovém rameni, může dnes někdo poručit odstranění stavby. V tomto jsme dogmatičtí mezci.

Málem bych zapomněl vyřídit Vám pozdravy z Brna od Ivana Wahly (brněnský architekt, spoluzakladatel architektonické kanceláře RAW, autor mnoha odborných publikací, např. o Ernstu Wiesnerovi, Oskaru Pořískovi či Brněnských německých architektech, pozn.). Tak mě napadá, jak vlastně vy vnímáte meziválečnou architekturu - brněnskou i tu pražskou?

Děkuji za vyřízení pozdravů, také Ivana zdravím. K Vaší otázce. Přestože to bylo něco výjimečného, nemyslím si, že už to byla ta celá podstata revoluce moderní architektury. Jistě, byl to signál. V tomto období se všeobecně přece jenom ještě stavělo podle klasických zásad, jak urbanistických, tak dispozičních. Struktura staveb té doby byla v mnoha případech dost klasická. Nebo naschvál neklasická. Nelze samozřejmě přehlédnout dalekosáhlé, především sociální poselství například Le Corbusiéra. Obecně bych řekl, že industriální éra tehdy dospěla do určitého stadia sebevědomí, které se však ukázalo jako dost naivní a neudržitelné. Ostatně celé dvacáté století pulzovalo mezi pýchou a pádem, soucitností a bezohledností, ale zažíváme to i nyní. To vše dohromady vnímám jako kontext a proces vzniku nového životního a také architektonického stylu. Něco se stále rodí a jsem rád, že jsem u toho. Kriticky jsem si celé spanilé meziválečné období promyslel a uvědomil jsem si, že to byl odvážný začátek něčeho, co stále zraje. Nejsem si jist, zda jsem vám dal uspokojující odpověď?

Dobře tedy, odbočme k Ostravě. Samozřejmě konkrétně k tomu ve všech pádech skloňovanému projektu Dolní oblasti Vítkovice. Jak náročný to byl projekt? Kolik valů jste musel na cestě k finálnímu výsledku překonávat?

Byl to velice náročný projekt. Po práci na centrále společnosti ČSOB na Praze 5 v Radlickém údolí, která trvala pět let, jsem vstoupil do úplně neznámého území a zůstal zde ještě déle, celých sedm let. Vlastně ten projekt stále trvá. Pořád se něco dodělává podle našich projektů. Nicméně když chcete nasednout do takového vlaku, musíte se rozhodnout, že se upíšete na 120 % a nasadíte veškerou svou energii.

Za projektem stál osvícený investor Jan Světlík.

U Jana Světlíka se přede mnou vystřídala řada architektů. Nedokázal se s nimi dohodnout, vyhazoval je, často odcházeli v nepohodě. Je to ostrý chlapík, který ví, co chce a nepřestane, dokud toho nedosáhne. Věděl jsem, do čeho jdu. A bylo otázkou, jestli ho zaujmu nebo ne. Mám takovou filozofii. Hned na začátku se projevit hodně vyhraněně, abych posléze mohl dělat ústupky a dojít ke konsenzu. Totéž se stalo i v případě pana Světlíka. Vystoupil jsem hodně vyhraněně, společně se zadáním plynojemu jsme vytvořili studii, komplexní názor na urbanismus, to je jak by se ta oblast měla vyvíjet. K prezentaci došlo jednoho večera v jednom ostravském hotelu. Na závěr si od nás vzal tu složku, přehnul ji, dal si ji do kapsy a bylo hotovo. Byla to úmluva na celou dobu spolupráce. Je potřeba udělat hned na začátku takový testament, podle kterého se jede. Když máte investora, který vám věří, tak se vám svádí boje se všemi, kteří stojí v cestě o mnoho snadněji.

Co vás vlastně v přístupu k tak unikátnímu projektu inspirovalo?

Samozřejmě existovaly zkušenosti z Německa, Francie nebo Velké Británie. Tam jsou tyto konverze běžné už desítky let a já jsem je vždy sledoval. Byl jsem tedy připravený, ale říkal jsem si: “Safra, mně se nelíbí ten britský způsob, trochu se mi líbí ten německý, ale ne se vším všudy, musím to udělat po svém.” Rozhodl jsem se skutečně, že to udělám “našim způsobem”. Ostrava měla jedinečnou příležitost a já chtěl z tohoto areálu udělat navždy živou součást města, a to se nikde jinde ve světě, s takovou synergií a harmonií, dosud nestalo. Největší výhru vidím v tom, že se celý ten areál do města vpíjí. Totéž se děje z druhé strany, město má snahu se infiltrovat do areálu. Tenhle okamžik šel ale prošvihnout.

Je pravda, že se Ostrava stala vašim druhým domovem, jak jste již několikrát řekl do médií?

Mentálně ano. Víte čím? Zamiloval jsem si tu ostravskou mentalitu a myšlení. Svým způsobem mě tam uchvacovala a uchvacuje přímost a novodobá historie. Navíc Ostrava je krásné město, svým způsobem pohádkové. Je jinak založená než třeba můj rodný přemyslovský Písek nebo jiná historická města. Je v tom jistý půvab. Převládá zde mentalita, řekl bych, industriálního kosmopolitního města. Smíchala se tu národnost česká a slovenská s německou a polskou. Zároveň cítíte vídeňský duch, paradoxně možná ještě silněji než v Brně. Je to dáno i tím, že právě v Ostravě založil v roce 1828 arcibiskup Jan Rudolf, bratr mocnáře, Vítkovické železárny. Pozval vídeňské inženýry, ti zde po sobě zanechali výraznou stopu. Fascinuje mě ta strojírenská exaktnost, vzdělanost a k tomu ta řeč se všemi jejími specifiky, ale i forma společenského a kulturního života.

Přestože jste se narodil v Písku a převážnou většinu života žijete v Praze nebo v jejím okolí, rád bych ještě chvíli setrval na Moravě, kde - a to je pravda - příliš mnoho realizací nemáte. Váš kolega Jakub Cígler (zakladatel architektonického studia JCA, pozn.) kdysi poznamenal, že před Brnem stojí val, který lze jen těžko překonat.

Morava je rozmanitá. Ostrava a Brno - to je velký rozdíl. Dalo by se říct, že v tomto ohledu stojí val i někde u Olomouce. Já bych to řekl tak, že něco mě na Moravě za těmi valy nechce, a to jsem dělal do Olomouce tři a do Brna jeden projekt. Nic nedopadlo. V Brně mě přesoutěžil architekt Jan Sapák a nutno podotknout, že jeho projekt byl výborný. Na Moravě mi zkrátka pšenka nekvete, ale přece jenom - Sonberk!

Tak mě napadá, jestli je nějaký typ zakázky, který děláte raději než ty ostatní?

Těžko říct. Kupříkladu teď zpracovávám projekt přeměny sídla Sokola v Praze na Malé Straně v blízkosti Čertovky a Kampy. Našli se lidé, kteří si řekli, že značka Sokol je úžasná věc s velkou tradicí a dali si za úkol ji rozvinout a znovupostavit to, co měl v úmyslu už sám Tyrš. Ten - jak známo - vyznával rovnováhu těla a duše a zachvátil tím celou naši republiku, a tím ji společně se Skautem přivedl k jakési morální kvalitě. Značka Sokol je metaforou dobré kondice národa. Na tuto značku - v jejím původním slova smyslu - se zapomnělo, přestože má všude v takřka každém malém městě v této zemi tělocvičny a hřiště.

O co v tomto projektu jde konkrétně?

Novodobí sokolové přišli s myšlenkou, že by chtěli ty budovy transformovat a značku oživit, dostat do povědomí, zmodernizovat ji. A to mě baví. Tento úkol není ryze architektonický, jde o transformaci společnosti jako takové. Věřím, v poslední době čím dál víc, že budovy jsou služební nástroje, nejsou zde v prvé řadě pro krásu, mají vyšší globálnější smysl a také užitek. A tam, kde je smysl i užitek, je i krása. Taková zakázka primárně nemyslí pouze na nějaké architektonické gesto. Zadáním není vymyslet bůhvíjak pokroucený dům, aby si jej lidé zapamatovali. To by pro mě nebylo dobré zadání. Ale když ten pokroucený dům vzejde z jakéhosi hlubokého smyslu, pak jde o souznění, to je pro mě výsledek práce. Společenská váha úkolu je pro mě dnes nejvážnější.

Jste ochoten se s Vašimi zkušenostmi a referencemi účastnit se vyzvané soutěže?

Vidíte, docela nedávno jsem soutěžil do Brna projekt kostela v městské části Líšeň. Tam jsem se nechal přesvědčit farníky. Letěli jsme obloukem (smích). Co se týká kostelů, myslím si, že pokud se neotevřou a neudělají se z nich vpravdě společenská otevřená místa, tak se celá církev zakopává. Co se týká obecně soutěží, chodím do nich co nejméně. Ale když je zadání zajímavé, soutěžím. Na nějaké veřejné soutěže, kde se sejde sto návrhů, jsem už vlastně rezignoval.

V interview je dovoleno cestovat prostorem i časem, vraťme se tedy úplně na samý začátek a zkuste si vzpomenout, kdy jste se rozhodl být architektem?

To vlastně nevím. Slovo architektura jsem do patnácti let pravděpodobně neslyšel. Ale už v pěti letech jsem věděl, kdo je to malíř. Rád jsem si listoval knihami o výtvarném umění, zjišťoval jsem, že existuje sochařství a malířství. A právě přes tato umění jsem se dostal k architektuře. Původně jsem chtěl být malíř nebo teoretik umění, ale pak mi bylo doporučeno, že pokud umím alespoň trochu kreslit, mám jít studovat architekturu. Tak jsem poslechl. Jaký je ale rozdíl mezi betonem a maltou jsem již také věděl z předškolních let.

Krátce jste učil na Fakultě architektury. Jaký je váš pohled na mladé studenty tohoto oboru a vaše o řadu let mladší kolegy?

Opět jsme u toho. Jakýkoliv kategorický pohled znamená jediné: vyčlenit se. Myslím, že já osobně jsem byl po škole, jak to říct, nic moc. Všechno se to začalo spojovat až během života. Architekti jsou zralí hodně pozdě, ten proces získávání zkušeností trvá dlouho. Člověk se učí vyhodnocovat a dělat rozhodnutí, podle kterých ten který projekt jede dál. Samozřejmě, asi jsme uměli některé věci, které dnešní absolventi neumí a oni zase ovládají dovednosti, které my jsme ani nemohli ovládat - třeba různé kreslicí techniky. Já uměl kreslit kotýrkou, to byly ty dva nožíčky, jak se do nich kapala tuž a pak jsem se naučilrotringama. Ale to je pořád jenom a pouze technika.

Nebudeme si nic namlouvat, dnes jste jako architekt v jiné pozici než v době, kdy jste začínal. Někde jsem četl, že nyní už nemusíte dělat kompromisy a můžete tvrdě uplatňovat svoje vizi. Nechci, aby to vyznělo nějak zle, ale využíváte své pozice cenami ověnčeného architekta?

Pořád je to stejné. Dokonce když mám někdy pocit, že lidé okolo mají obavu z nějaké té kvaziautority, tak se snažím stáhnout. Mě tato silová pozice nebaví, ale to neznamená, že nejsem tvrdý. To jsem. A dost. Ovšem to už musím být přesvědčený, že neuhnout ani o milimetr je správné. To se netýká kupříkladu toho, jestli nějaké třeba okenní profily budou tenké nebo tlusté. V těchto kategoriích bývají viděny architektonické výhry či prohry. Dovedu dělat kompromisy. Stále přemýšlím o tom, co když to je špatně, dovedu prostě své názory přehodnotit. Zaťatý jsem pouze tehdy, když nevyznívá poslání a smysl. Sdělení architektury je nějaké, když je lživé, jsem rozlícený. Když se něco zkazí, nedávám věci bourat. Říkám si naopak, jestli to není dobrá náhoda. Někdy to jde, někdy ne, formálně většinou ano.

Co u vás rozhoduje při výběru klienta či zakázky?

Jak jsem starší, je to jediná výsada, které využívám. Nemám už touhu dělat všechno. Hlavně se mi chce dělat v dobrých mezilidských vztazích - s klientem i dodavateli. Mám rád řemeslníky, s nimiž se mohu bavit, s nimiž si rozumím. Kteří vidí to, co chci já, že se to dá udělat a kolikrát se nechám i jimi přesvědčit. Řemeslo se nemá ohýbat. Baví mě spolupracovat a ne se hádat. Dělám pouze na zakázkách, které mají společenský smysl.

Vašimi myšlenkami již byly popsány stohy papíru, nicméně nemohu se nezeptat na fenomén města Litomyšl. Jak je možné, že právě v tomto městě existuje tolik povedených architektonických děl?

Všechno záleží na jednotlivých lidech a pak tam rozhodně hraje roli, kde to město leží. Litomyšl je krásné malé město, ale duchem velké. Má daleko do Prahy i do Brna, snaží se být autonomní a svébytné. Není náhoda, že v něm kdysi bylo biskupství. Zřejmě je to v genech města, v genech jeho obyvatel. A taky je nutno říct, že tam byl jeden výborný starosta, který to vše uměl přenést i na následovníky. Prostě kontinuita dobrého směřování.

Asi největší intervencí v historii do interiéru kostela Nejsvětějšího Srdce Páně od architekta Josipa Plečnika je čtyřtunový oltář - návrh nejen Váš, ale i Vašeho spolupracovníka Norberta Schmidta. Jak vlastně vzpomínáte na tento projekt?

Když jsem oltář navrhoval, byl jsem připravený. Prošel jsem Pražský hrad v době, kdy byl prezidentem Václav Havel a seznámil se se všemi realizacemi Josipa Plečnika, které tam udělal. Dostal se mi pod kůži. Josip Plečnik měl rád kanonickou architekturu, a přesto pracoval s tradičními prvky moderním způsobem. Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně je toho důkazem.

V rámci realizace oltáře jsme se snažili navázat s Plečnikem těsný dialog. Snažili jsme se to vykonat tak, jak by to zřejmě - domnívám se - vykonal i on sám.

Nestává se každý den být na návštěvě u Josefa Pleskota. Dovolte mi tedy, abych se zeptal na vaše preference v oblasti materiálů. Jste v tomto inovativní nebo konzervativní?

Vždycky mě zajímá proces vzniku nových povrchů, ale stejně rád používám klasicky opracované materiály jako je sklo, dřevo, ocel nebo beton. Ale také mám rád třeba i jednoduché fólie. Mám rád laciné věci. Dám vám příklad.

Sem s ním.

Týká se ateliéru nebo možná spíše showroomu designéra a sklářského výtvarníka Ronyho Plesla. Má tam betonovou podlahu. Nechtěl jsem drsnou industriální betonovou podlahu, tak jsme se spolupracovníky vymýšleli, jak ji zjemnit. Dohodli jsme se, že na tu podlahu nalijeme louži barvy eternal - černou - naředěnou vodou asi tak 1:25, a aby to nebylo úplně černé, smíchali jsme ji se štamprlí zeleného eternalu. Vylili jsme louži na podlahu a čekali do rána. Když louže uschla, viděli jsme dobrý výsledek. Takové věci mě baví.

Jak si vlastně představujete ideální interiér? Co by měl být spojovací prvek a nosná linie?

Já pořád nevím. Budu upřímný. Rodina a vztahy prodělávají turbulentní změny a já tak nevím přesně, jak kdy reagovat. Architektura pořád může lidi spojovat nebo rozvádět, zkrátka může vztahy řešit, ale stále nevím, zda je univerzálně lepší otevřený prostor nebo spoutání do individuálních místností, aby lidé měli kam utíkat. Je to to hodně individuální a pro každou rodinu jiné. Pokud však dělám vilku, snažím se tu rodinu co nejvíce poznat. Je ale potřeba podotknout, že návrh vily je něco jiného než návrh rodinného domku. Vila je více o prezentaci, o egu pána nebo paní nebo firmy, které tam hrají roli. Vily jsou speciálnější disciplína než byt nebo rodinný dům. Nicméně vila je prototyp, to je něco jako konstrukce Formule 1. Bez nich by nebyla bezpečná auta.

Nechci být vlezlý, ale jak jste postupoval při návrhu vašeho domu?

Který dům myslíte? Ten venkovský? Ten dům je po prarodičích. Žil jsem v něm jako dítě v 50. letech s prarodiči i s rodiči. Ten dům se pořád předělával. Osobně jsem však do něj intervenoval tak, že jsem spojoval místnosti a vytvářel kontinuálnější tekutý prostor. Ten mám hodně rád. To vyhovovalo mé rodině. Ale pak přijdou děti a vnuci a budou chtít něco jiného. Líbí se mi, když je možnost předělávání.

Vašim velkým životním tématem jsou cesty, což se ostatně odrazilo i ve vaší realizaci v areálu Pražského hradu, tedy na tunelu Jeleního příkopu.

Ten tunel otevřel v mých myšlenkách velké téma spojování. Přistihuju se, že o dispozicích a urbanismu často uvažuju jako o cestách, které jsou nepříjemné i příjemné. Snažím se vyhodnocovat kvalitu urbanismu právě z hlediska trasování cest, jejich rovnosti, vedení po terénu, směřování někam a vztahování se k něčemu. Dispozice domu dělám vlastně stejně. Chodba pro mě je prostě cesta, není to spojovací koridor, není to utilitární věc. Všechny ostatní místnosti jsou k cestě přičleněny nebo jimi cesta prochází. Rozhodnutí o dimenzích chodby je rozhodnutí o dimenzích cesty.

Jak důležitá je pro vás víra - v době, kdy se od ní lidé odklánějí?

Víru v Boha jsem ze sebe nevypudil ani ve věku, kdy jsem byl nekriticky kritický k celému světu. V období vzdoru. Nikdy se to ve mně nezlomilo. Snad proto, že víra v Boha předpokládá věřit v člověka. A když věříte v člověka, musíte věřit i v sebe. Mám rád lidi i celý svět.

Možná skončíme rozhovor banálně, ale zajímá mě, kde v sobě berete tolik pozitivní energie?

Možná v tom, že si uvědomuji svoji omezenost. Já nejsem žádný velký myslitel. Promýšlím věci jen do určité hloubky. Když zjistím, že dál nedovedu věci promýšlet, je to můj strop nebo dno. Dál mě něco nepustí, spokojím se s tím. Samozřejmě snažím se hloubky nebo těch výšek dosáhnout - jsem na sebe náročný.

Už v mládí mi řekl jeden malíř, ke kterému jsem chodil kreslit: „Dávej si cesty delší, než si stavu dojít, kdyby sis dával kratší, ujdeš pár metrů.”

……………………………………………………………………………………………………………

Pleskot

Josef Pleskot (nar. 1952 v Písku) vystudoval v roce 1979 FA ČVUT v Praze, kde až do 1982 pedagogicky působil. Do roku 1991 pracoval v Krajském projektovém ústavu, v ateliéru G-16. Ve stejném roce založil architektonickou kancelář AP ATELIER. Od roku 1997 je členem Spolku výtvarných umělců Mánes a v roce 2014 získal titul Architekt roku, zejména za revitalizaci postindustriální čtvrti Dolní oblasti Vítkovic. Mezi jeho oceňované návrhy patří Ústředí ČSOB Group v Praze-Radlicích, průchod valem Prašného mostu na Pražském hradě nebo projekt Generálního konzulátu ČR v Mnichově.

AP ATELIER je architektonická kancelář, kterou v pražských Holešovicích založil v roce 1991 významný a uznávaný český architekt Josef Pleskot. AP ATELIER řeší širokou škálu zakázek od rodinných domů přes veřejné stavby až po rozsáhlé bytové, administrativní a výrobní areály. Kromě průchodu valem Prašného mostu na Pražském hradě (cena Brick Award 2004) je AP ATELIER autorem například zastřešení hospodářského dvora Nosticova paláce pro Ministerstvo kultury ČR a celé řady oceňovaných projektů (finále ceny Miese van der Rohle, Piranesi Award atd.).

Novinky & akce

PF 2024, Vánoční otevírací doba

Milí návštěvníci Centra bydlení a designu Křižíkova, rádi bychom vám popřali vše nejlepší do roku 2024. Ať js...

Designový den na Křižíkové

Den plný přednášek a praktických ukázek ze světa architektury, designu a stavebnictví. Přijďte načerpat novou...

Vodovodní baterie v kuchyni: Balanc mezi funkčností a estetickým prvkem

Dřezové baterie jsou jednou z nejvyužívanějších částí každé kuchyně. Při výběru vodovodní baterie je důležité...

Odběr novinek

Zadejte vaši emailovou adresu a my vám budeme posílat všechny novinky, trendy a zajímavé akce.

Vložením e-mailu souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů.

Cookies Cookies

Potřebujeme váš souhlas k využití jednotlivých dat, aby se vám mimo jiné mohly ukazovat informace týkající se vašich zájmů. Souhlas udělíte kliknutím na tlačítko „OK“.

Zde máte možnost přizpůsobit si nastavení souborů cookies v souladu s vlastními preferencemi.

Potřebujeme váš souhlas k využití jednotlivých dat, aby se vám mimo jiné mohly ukazovat informace týkající se vašich zájmů.